Po letech dřiny jsem si konečně našetřila na dům. Pak se objevil můj bývalý manžel.

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Po tolika letech se objevíš u mých dveří a čekáš, že ti otevřu náruč?“ křičela jsem, zatímco jsem pevně svírala kliku nových vchodových dveří. Dům, na který jsem šetřila deset let, byl konečně můj. A teď tu stál on – muž, který mi kdysi slíbil celý svět, ale místo toho mi nechal jen dluhy a zlomené srdce.

Bylo pondělní ráno, když jsem poprvé v životě vstala ve svém vlastním domě v malé vesnici u Berouna. Všude voněla čerstvě natřená okna, v kuchyni stála nová konvice a na stole ležela kytice od mojí dcery Aničky. „Mami, teď už bude všechno dobré,“ šeptala mi večer předtím do ucha. Věřila jsem jí. Až do dnešního rána.

Petra jsem poznala na diskotéce v Hořovicích, bylo mi dvacet a on byl o pět let starší. Pracoval tehdy jako skladník v místní fabrice, ale pro mě byl vším – ochranářský, vtipný, uměl mě rozesmát i rozplakat. Vzali jsme se po roce známosti a já věřila, že spolu zestárneme. Jenže pak přišly problémy. Nejprve přišel o práci, pak začal pít a nakonec zmizel i s našimi úsporami. Zůstala jsem sama s malou Aničkou a hromadou dluhů.

Roky jsem makala ve dvou zaměstnáních – ráno v pekárně, odpoledne uklízečka na škole. Každou korunu jsem obracela dvakrát. Když Anička onemocněla a já neměla na léky, prosila jsem sousedku o půjčku. Nikdy jsem si nestěžovala. Věděla jsem, že jednou přijde den, kdy budu moct říct: „Dokázala jsem to.“

A teď tu stojí Petr. Vypadá starší, unavenější, ale jeho oči jsou pořád stejné – modré a nečitelné. „Potřebuju pomoc,“ řekl tiše a já cítila, jak se mi v hrudi svírá srdce. „Ztratil jsem práci, nemám kde bydlet… Prosím tě, aspoň na pár dní.“

„A proč bych ti měla pomáhat?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Když jsi mě potřeboval naposledy, nechal jsi mě na holičkách.“

„Vím to,“ sklopil hlavu. „Byl jsem hlupák. Ale teď už nemám nikoho.“

V tu chvíli se ve dveřích objevila Anička. Už je jí sedmnáct a je celá po mně – tvrdohlavá a citlivá zároveň. „Mami, co se děje?“ zeptala se opatrně.

„Nic, Aničko. Jen… tatínek potřebuje pomoct.“

Viděla jsem v jejích očích zmatek i strach. Nikdy ho pořádně nepoznala. Vyrůstala beze slov otce, jen s mými vzpomínkami a občasnými pohlednicemi z ciziny.

„Může tu zůstat?“ zeptala se tiše.

„To není tak jednoduché,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Ten večer jsme seděli všichni tři u jednoho stolu poprvé po patnácti letech. Petr byl tichý, Anička nervózně míchala čaj a já přemýšlela, co bude dál. „Mami, třeba se změnil,“ šeptla mi později v kuchyni. „Každý si zaslouží druhou šanci.“

Ale já si nebyla jistá. V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o všem, co jsme spolu prožili – dobrém i zlém. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme spolu seděli na lavičce u řeky a plánovali budoucnost. Ale taky na ty noci, kdy jsem brečela do polštáře a přála si být někde jinde.

Další dny byly plné napětí. Petr se snažil pomáhat – sekal trávu, opravoval plot, dokonce uvařil guláš podle receptu jeho maminky. Anička byla nadšená, že má konečně tátu doma. Já ale pořád čekala na nějaký průšvih.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor na terase.

„Tati, proč jsi odešel?“ ptala se Anička.

„Byl jsem zbabělec,“ odpověděl Petr tiše. „Bál jsem se zodpovědnosti. Ale teď bych to chtěl napravit.“

Cítila jsem slzy v očích. Tolik let bolesti a najednou stačilo pár slov… Ale dá se vůbec odpustit něco takového?

Jednoho rána mi zazvonil telefon. Byla to banka – někdo se pokusil vybrat peníze z mého účtu. Okamžitě jsem věděla, kdo za tím stojí. Petr se mi vyhýbal pohledem celý den.

Večer jsem ho konfrontovala.

„Petře, proč? Proč jsi to udělal?“

Mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Neměl jsem na výběr… Dlužím peníze špatným lidem.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechna ta léta dřiny, všechny oběti… A on by to zase všechno zničil?

Vyhodila jsem ho ještě tu noc. Anička plakala a prosila mě, ať mu dám ještě šanci. Ale já věděla, že tentokrát musím myslet hlavně na sebe a na ni.

Teď sedím v prázdném domě a přemýšlím: Je možné někdy opravdu odpustit? Nebo je lepší chránit své srdce za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?