Po padesátce jsem věřila, že už mě nic nepřekvapí. Ale pak přišla jeho zrada…

„To nemyslíš vážně, Karle! Po tolika letech?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem v naší kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Karel seděl u stolu, díval se do stolu a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

Ještě před týdnem jsem si myslela, že máme s Karlem klidné manželství. Děti už dávno vyletěly z hnízda – Tereza žije v Brně, Honza v Plzni. Po padesátce jsme si konečně mohli užívat klidu, plánovali jsme výlety na Šumavu, chtěla jsem začít chodit na keramiku. Ale pak jsem našla tu zprávu v jeho mobilu. „Děkuju za krásný večer, Karle. Už se těším na příště. Lenka.“ Lenka – jeho kolegyně z práce, o které mi občas vyprávěl, jak je šikovná a jak mu pomáhá s projekty.

Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Vždyť Karel nikdy nebyl ten typ, co by flirtoval nebo podváděl. Ale pak přišly další indicie – pozdní návraty domů, nové košile, které si sám vybíral, a najednou měl pořád dobrou náladu. Když jsem se ho zeptala přímo, chvíli mlčel a pak jen tiše řekl: „Ano, je to pravda.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Místo toho jsem jen seděla a brečela. Karel se mě snažil obejmout, ale odstrčila jsem ho. „Jak jsi mohl? Po třiceti letech? Co jsme ti byli? Jenom zvyk?“ křičela jsem.

Další dny byly jako zlý sen. Nemohla jsem spát, jídlo mi nechutnalo. Volala mi Tereza: „Mami, co se děje? Táta mi volal, že je u kamaráda.“ Nevěděla jsem, co jí říct. Nakonec jsem jí všechno vyklopila. „To snad není pravda! Táta? Vždyť on tě vždycky tak miloval!“ brečela do telefonu.

Karel se odstěhoval k bratrovi. Doma bylo ticho, které mě dusilo. Každý kout bytu mi připomínal společné chvíle – fotky z dovolených na lednici, jeho oblíbený hrnek na stole… Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Byla jsem moc zaměřená na děti? Zapomněla jsem být ženou a byla jen matkou a hospodyní?

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem a tam stála Lenka. „Paní Novotná… můžeme si promluvit?“ Chtěla jsem jí zabouchnout dveře před nosem, ale něco ve mně chtělo slyšet její verzi.

„Já vím, že to není omluvitelné,“ začala Lenka tiše. „Ale Karel byl poslední roky nešťastný. Říkal, že se doma cítí neviditelný… Já vím, že to není vaše vina. Prostě jsme si byli blízko v práci a nějak to přerostlo…“

„A myslíte si, že s vámi bude šťastnější?“ vyjela jsem na ni.

Lenka sklopila oči: „Nevím. Ale vím, že vás tím oba moc zraňujeme.“

Zavřela jsem dveře a rozplakala se ještě víc než předtím. Proč mi to Karel nikdy neřekl? Proč jsme spolu nemluvili dřív?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku. Potřebovala jsem být sama se svými myšlenkami. Jednou mě tam potkala sousedka paní Dvořáková: „Jano, slyšela jsem… To je hrozné. Ale víš co? Já to zažila taky. A přežila jsem to. Dokonce jsem zjistila, že život může být i po padesátce krásný – jen jinak.“ Její slova mi zůstala v hlavě.

Po pár týdnech mi Karel napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Byl nervózní, hubenější než dřív.

„Jano… já nevím, jak se to stalo,“ začal tiše. „Nechtěl jsem ti ublížit. Ale najednou jsem měl pocit, že žiju jen ze zvyku… S Lenkou to nebylo plánované…“

„A co teď? Chceš rozvod?“ zeptala jsem se přímo.

Karel sklopil oči: „Nevím… Potřebuju čas…“

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Děti mě přesvědčovaly, ať bojuju za naše manželství – „Vždyť jste spolu tolik let!“ Ale já už nevěděla, jestli chci bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje.

Začala jsem chodit na keramiku, jak jsem vždycky chtěla. Poznala jsem nové lidi – paní Martu, která ovdověla před pěti lety a teď cestuje po světě; pana Tomáše, který po rozvodu začal malovat obrazy.

Pomalu jsem zjišťovala, že život může mít i jiné barvy než ty, které jsem znala s Karlem. Přesto mě každé ráno bodla u srdce prázdná polovina postele.

Jednou večer mi Tereza napsala: „Mami, jsi statečná. Jsem na tebe pyšná.“ Rozplakala jsem se dojetím.

Nevím, jak to všechno dopadne. Možná se s Karlem rozejdeme definitivně, možná najdeme cestu zpět k sobě – ale už nikdy to nebude stejné.

Někdy přemýšlím: Je možné začít znovu i po padesátce? A kdy člověk pozná, že už je čas pustit minulost a jít dál?