Po rozvodu jsem nevěřila na lásku. Pak jsem v jedné kavárně potkala neznámého muže a všechno se změnilo.

„Prosím vás, je tu volno?“ ozvalo se nade mnou, když jsem si v kavárně U Tří lvů rozbalovala knížku. Zvedla jsem oči od stránky a spatřila muže kolem čtyřicítky, s tmavými vlasy a unavenýma očima. Všude bylo plno, a tak jsem jen kývla. „Jistě, posaďte se.“

Byl to obyčejný čtvrteční večer, venku pršelo a já si chtěla užít chvíli klidu. Po rozvodu jsem si zvykla na samotu. Všichni kolem mě – máma, sestra, kamarádky – mě přesvědčovali, že bych měla začít znovu žít. „Jitko, nemůžeš být pořád sama! Je ti teprve čtyřicet jedna! Ještě tě čeká tolik krásného!“ Jenže já už nevěřila. Po tom, co mi Petr udělal, jsem měla pocit, že už nikdy nikomu neotevřu srdce.

Ten muž si objednal kávu a chvíli mlčel. Pak se zeptal: „Čtete ráda?“ Překvapilo mě to. Lidé se mě na takové věci neptali. „Ano,“ odpověděla jsem stručně. „Pomáhá mi to zapomenout.“

Usmál se. „Já taky utíkám do knih. Jmenuju se Michal.“

„Jitka,“ řekla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že mi někdo rozumí.

Začali jsme si povídat o knihách, o dešti za oknem, o tom, jak je těžké najít v životě klid. Michal byl rozvedený, měl dvě děti, které vídal jednou za čtrnáct dní. Povídali jsme si dlouho do večera a já najednou nechtěla, aby ten večer skončil.

Když jsme odcházeli, nabídl mi deštník. „Nechcete doprovodit?“ Zaváhala jsem. V hlavě mi zněl hlas mé matky: „Dej si pozor na chlapy! Už jsi se spálila jednou!“ Ale pak jsem kývla.

Šli jsme spolu pod jedním deštníkem a já cítila zvláštní klid. Doma jsem ještě dlouho nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny ty věty, co mi kamarádky říkaly: „Musíš žít! Musíš zkusit znovu důvěřovat!“

Další dny jsem na Michala nemohla přestat myslet. Psali jsme si zprávy, posílali si tipy na knihy, smáli se nad hloupými vtipy. Po týdnu mě pozval do kina. Souhlasila jsem – a pak mě přepadly výčitky svědomí. Co když dělám chybu? Co když zase skončím zlomená?

Moje dcera Klára si toho všimla jako první. „Mami, ty se nějak usmíváš,“ řekla jednoho večera u večeře. „Máš někoho?“ Zrudla jsem a rychle změnila téma.

Jenže pak přišel víkend a já měla Michala pozvat na kávu k sobě domů. Klára byla u otce a já poprvé po letech pekla bábovku pro někoho jiného než pro rodinu.

Když Michal přišel, byl nervózní stejně jako já. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni a povídali si o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jak těžké je začínat znovu. Najednou mi zazvonil telefon – máma.

„Jitko, kde jsi? Měla bys přijít na oběd! A kdo to je u tebe doma?“ slyšela jsem její podezíravý hlas.

„Mami, mám návštěvu,“ řekla jsem tiše.

„Zase nějaký chlap? Ty ses nepoučila? Víš, jak to dopadlo minule!“

Zavěsila jsem a cítila slzy v očích. Michal se na mě díval soucitně. „Tohle znám,“ řekl tiše. „Moje máma taky nikdy neschválila žádnou moji partnerku.“

Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomila, jak moc mě rodina ovlivňuje. Máma mi vždycky říkala, co mám dělat – s kým mám chodit, koho si vzít, jak vychovávat Kláru. Po rozvodu mi vyčítala každou chybu.

Další týdny byly plné pochybností. Máma mi volala každý den: „Jitko, nech toho chlapa být! Mysli na Kláru! Co když ti zase ublíží?“ Kamarádky byly naopak nadšené: „Konečně žiješ! Jen do toho!“

Klára byla zmatená. „Mami, bojím se, že tě zase někdo zraní,“ řekla mi jednoho večera před spaním.

Objala jsem ji a slíbila jí: „Neboj se, tentokrát budu opatrná.“ Ale sama sobě jsem nevěřila.

Jednoho dne jsme s Michalem šli na procházku do Stromovky. Povídali jsme si o všem možném a najednou mě vzal za ruku. Zastavila jsem se a podívala se mu do očí.

„Michale… já nevím, jestli to zvládnu,“ řekla jsem upřímně.

„Já taky ne,“ odpověděl tiše. „Ale chci to zkusit.“

Bylo to poprvé po letech, co jsem cítila naději.

Jenže doma mě čekala další hádka s mámou. „Jitko! Ty jsi blázen! Myslíš na sebe a ne na Kláru! Co když tě zase opustí? Co když přijdeš o všechno?“

Křičela na mě a já měla chuť utéct z bytu ven do deště jako ten první večer v kavárně.

Klára přišla za mnou do pokoje a objala mě: „Mami, já chci, abys byla šťastná.“

A tehdy mi došlo, že musím žít svůj život – ne život podle představ své matky nebo kamarádek.

S Michalem jsme spolu začali trávit víc času. Byly dny krásné i těžké – někdy jsem měla chuť všechno vzdát a vrátit se do své ulity samoty. Ale pokaždé mě něco táhlo zpátky k němu.

Jednou večer jsme seděli u mě doma na balkoně a dívali se na světla města.

„Jitko,“ řekl Michal tiše, „myslíš, že máme šanci?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po letech řekla pravdu: „Nevím… Ale chci to zjistit.“

A tak jsme šli dál – krok za krokem, den za dnem.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké začít znovu věřit? Proč nám okolí často hází klacky pod nohy místo podpory? Má cenu riskovat nové zklamání kvůli naději na štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?