Po svatbě jsem zjistila, že můj muž poslouchá jen svou matku: Lituji ztraceného času a toho, že jsem jim dovolila mě ovládat

„To snad nemyslíš vážně, Adame! Už zase volala tvoje máma? Copak nemůžeme rozhodovat sami za sebe?“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak Adam pokládá telefon. V jeho očích se mihlo něco mezi provinilostí a únavou. „Víš, jak to máma myslí… Chce pro nás jen to nejlepší,“ zamumlal a já v tu chvíli měla chuť křičet. Bylo to už potřetí tento týden, co nám paní Hana diktovala, co máme vařit na večeři, kam máme jet na víkend a dokonce i to, jak máme vychovávat naši malou Klárku.

Když jsme se s Adamem poznali na univerzitě v Olomouci, byl to ten nejmilejší kluk pod sluncem. Vždycky mi nosil kávu do knihovny a smál se mým vtipům. Jeho rodina mi připadala jako z pohádky – soudržná, milující, tradiční. Jenže po svatbě se všechno změnilo. Paní Hana nás pozvala na „rodinnou poradu“ hned první týden po návratu z líbánek. Seděla u stolu s notýskem a začala: „Takže, děti, musíme si rozdělit povinnosti. Adam bude jezdit každý pátek za mnou na nákup, ty, Jitko, budeš pomáhat s úklidem chalupy v Jeseníkách.“

Tehdy jsem si myslela, že je to jen přechodné období. Že si zvykáme na nový život a že Adam časem pochopí, že jsme dospělí a potřebujeme vlastní prostor. Jenže místo toho se její vliv jen stupňoval. Když jsem chtěla jet s Adamem na víkend do Prahy za kamarádkami, paní Hana mu zavolala: „Adame, potřebuju tě tu. Tatínek má bolavá záda a já sama nezvládnu sekat trávu.“ Adam se ani nezeptal mě – prostě jsme jeli do jejich vesnice.

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním životě. Každé rozhodnutí bylo podřízené tomu, co řekne ona. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na dovolenou k moři, paní Hana prohlásila: „To je zbytečné utrácení peněz. Lepší bude jet na chalupu.“ Adam se mnou o tom ani nediskutoval.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a plakala. Moje máma mi volala: „Jitko, co se děje? Jsi nějaká smutná.“ Nechtěla jsem ji zatěžovat svými starostmi, ale nakonec ze mě vypadlo: „Mami, mám pocit, že žiju život někoho jiného. Že všechno řídí Adamova máma a já jen poslouchám.“ Máma mlčela a pak tiše řekla: „Musíš si stát za svým. Jinak tě to zničí.“

Začala jsem se Adamovi opatrně svěřovat: „Adame, vadí mi, jak moc do našeho života zasahuje tvoje máma. Potřebuju vědět, že jsme tým my dva.“ Podíval se na mě smutně: „Já vím, Jitko… Ale ona je zvyklá všechno řídit. Já jí neumím odporovat.“

Když se nám narodila Klárka, doufala jsem, že teď už budeme opravdu rodina my tři. Ale paní Hana byla u nás každý den. Převlékala Klárku podle svého vkusu, radila mi s kojením i s tím, kdy má malá spát. Jednou dokonce přišla bez ohlášení a začala přerovnávat naše skříně. „Tady to máš špatně srovnané,“ poznamenala a já měla chuť ji vyhodit.

S Adamem jsme se začali hádat čím dál častěji. On byl mezi dvěma mlýnskými kameny – nechtěl zklamat matku ani mě. Ale já už nemohla dál žít v jejím stínu. Jednoho večera jsem mu řekla: „Buď budeme rodina my dva s Klárkou, nebo budu muset odejít.“

Adam mlčel dlouho do noci. Nakonec řekl: „Já tě nechci ztratit… Ale nevím, jak to mám mámě říct.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem najít sílu postavit se sama za sebe. Psycholožka mi řekla: „Jitko, musíte si uvědomit svou hodnotu. Není normální nechat si diktovat život od tchyně.“

Jednoho dne jsem sbalila Klárce pár věcí a odjela na týden k rodičům do Brna. Adam mi volal každý den: „Kdy se vrátíš? Máma říká, že přeháníš.“ Já mu odpověděla: „A co říkáš ty?“

Po týdnu přijel za námi do Brna. Seděli jsme spolu v parku a on najednou řekl: „Mluvil jsem s mámou. Byla naštvaná… Ale řekl jsem jí, že už nejsme děti a že potřebujeme vlastní život.“ Poprvé za celou dobu jsem viděla v jeho očích odhodlání.

Vrátili jsme se domů a začali nastavovat hranice. Nebylo to jednoduché – paní Hana byla uražená a často nám volala s výčitkami. Ale já už věděla, že musím chránit sebe i naši dceru.

Dnes je to rok od té doby. Náš vztah s Adamem není dokonalý – pořád bojujeme s tím, jak moc má jeho matka zasahovat do našeho života. Ale už vím, že nesmím dovolit nikomu ovládat můj život.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik let jsem vlastně obětovala cizím očekáváním? A stojí vůbec láska za tohle všechno? Co byste udělali vy na mém místě?