Pod jednou střechou: Když tchyně ovládne náš domov

„Radko, proč jsi zase nechala špinavé hrnky ve dřezu?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Bylo teprve půl sedmé ráno a já už cítila, jak se mi stahuje žaludek. Tchyně Jana stála u linky, v ruce můj oblíbený hrnek s modrými puntíky, a dívala se na mě pohledem, který nešlo ignorovat.

„Promiňte, byla jsem včera unavená,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, ale v hlavě mi hučelo. Tomáš, můj manžel, ještě spal. Vždycky spal tvrději, když věděl, že ráno bude muset čelit své matce.

Když jsme se před rokem brali, byli jsme plní naděje. Plánovali jsme společný život v našem malém bytě na okraji Prahy. Jenže pak přišla pandemie, Tomáš přišel o práci a já měla jen poloviční úvazek v knihovně. Bylo jasné, že hypotéka je pro nás zatím nedosažitelná. Jana nám nabídla, abychom se nastěhovali k ní do jejího prostorného bytu na Vinohradech. „Aspoň tu nebude tak prázdno,“ řekla tehdy s úsměvem.

První týdny byly snesitelné. Jana vařila svíčkovou, Tomáš pomáhal s opravami v bytě a já si užívala výhled na město z jejího balkonu. Ale brzy se začaly objevovat první trhliny. Jana měla své rituály – večeře přesně v šest, televize nahlas do deseti a každé ráno důkladný úklid. Já byla zvyklá na svůj chaos, na knihy rozházené po stole a pozdní snídaně v pyžamu.

Jednoho večera jsem zaslechla Janin rozhovor s Tomášem za zavřenými dveřmi: „Myslíš, že Radka někdy začne vařit? Nebo aspoň že by si po sobě uklízela? Takhle jsem tě nevychovala.“ Tomáš mlčel. Když jsem se ho později ptala, co si o tom myslí, jen pokrčil rameny: „Je to máma, má to tu ráda podle svého.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domově. Každý můj krok byl pod drobnohledem – jestli jsem správně složila ručníky, jestli jsem koupila správný druh mléka, dokonce i to, jak často volám své vlastní matce. Jednou jsem slyšela Janu mluvit do telefonu: „Radka je hodná holka, ale prostě není naše krev.“ Ta věta mě bodla víc než všechny výtky dohromady.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Janu v našem pokoji. Přerovnávala naše věci ve skříni. „Jen jsem chtěla trochu uklidit,“ řekla bez uzardění. „Máš tu hrozný nepořádek.“ V tu chvíli mi praskly nervy: „Tohle je náš pokoj! Nemáte právo mi tu šmejdit!“ Jana se zatvářila dotčeně: „Tohle je můj byt! A já tu chci pořádek.“

Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být nestranný, ale bylo vidět, že ho situace ničí. Začal trávit víc času v práci nebo u kamarádů. Já se cítila čím dál víc osamělá. Večer jsem často brečela do polštáře a přemýšlela, jestli jsme udělali chybu.

Jednou v noci jsme se s Tomášem pohádali tak hlasitě, že nás musela slyšet celá ulice. „Proč se mě nikdy nezastaneš?“ křičela jsem na něj. „Jsem tvoje žena! Nebo jsi pořád jen synáček své maminky?“ Tomáš mi vmetl do tváře: „Kdybys byla trochu vstřícnější, možná by to tu šlo!“ Ta slova bolela víc než cokoliv předtím.

Začala jsem chodit ven jen proto, abych nemusela být doma. Procházela jsem se po Riegrových sadech a přemýšlela o tom, jak jsme se sem dostali. Vždycky jsem si myslela, že rodina je základ všeho – ale co když právě rodina je to, co nás ničí?

Jednoho večera jsem našla Janu sedět sama u stolu. Vypadala unaveněji než obvykle. „Víš,“ začala tiše, „já jsem taky kdysi žila s tchyní. Bylo to peklo. Ale chtěla jsem pro vás jen to nejlepší.“ Poprvé jsem ji viděla jako člověka, ne jako protivníka.

Začaly jsme spolu víc mluvit – ne vždy to bylo jednoduché, ale aspoň jsme se snažily pochopit jedna druhou. Tomáš nakonec pochopil, že musí být oporou hlavně mně – své ženě.

Po roce jsme si konečně našli malý podnájem na Žižkově. Nebylo to nic moc – starý nábytek, hluční sousedé – ale bylo to naše.

Když teď sedím u okna a dívám se na světla města, přemýšlím: Stálo to za to? Musí být soužití s rodinou vždycky tak těžké? Nebo jsme jen zapomněli naslouchat jeden druhému?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl obětovat vlastní klid kvůli rodině?