«Pod jednou střechou: Manželův boj s rodinnými pouty»
Když jsem se poprvé setkal s Janou, bylo to na letním festivalu v Českém Krumlově. Její smích byl nakažlivý a její oči zářily jako hvězdy na noční obloze. Zamiloval jsem se do ní okamžitě. Po několika měsících chození jsem ji požádal o ruku a ona souhlasila. Byl jsem nejšťastnější muž na světě.
Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu v Praze. Život byl krásný, ale brzy jsem si začal všímat něčeho zvláštního. Jana trávila hodně času telefonováním s matkou. Paní Nováková byla milá žena, ale její přítomnost v našem životě byla všudypřítomná. Každý víkend jsme jezdili do Brna, kde žila, a já jsem začal mít pocit, že jsem si nevzal jen Janu, ale i její rodinu.
Jednoho večera, když jsme seděli u večeře, Jana řekla: «Maminka navrhla, abychom si pořídili psa.» Byl jsem překvapený. «Pes? V našem malém bytě?» zeptal jsem se. «Ano,» odpověděla Jana s úsměvem. «Maminka říká, že by nám to prospělo.»
Začal jsem si uvědomovat, že paní Nováková má na Janu velký vliv. Každé rozhodnutí, které jsme udělali, bylo nějakým způsobem ovlivněno jejími názory. Cítil jsem se jako třetí kolo u vozu.
Jednoho dne jsem se rozhodl s Janou promluvit. «Jano,» začal jsem opatrně, «miluji tě a chci s tebou strávit zbytek života. Ale mám pocit, že tvoje matka je příliš zapojená do našich životů.»
Jana se na mě podívala s překvapením. «Ale ona to myslí dobře,» řekla. «Chce nám jen pomoci.»
«Já vím,» odpověděl jsem. «Ale potřebujeme si vytvořit vlastní život a vlastní rozhodnutí.»
Po dlouhém rozhovoru Jana souhlasila, že bychom měli stanovit hranice. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděli jsme, že je to nutné pro naše manželství.
Postupem času se situace zlepšila. Jana a já jsme začali trávit více času sami a učili jsme se dělat rozhodnutí společně. Paní Nováková zůstala důležitou součástí našich životů, ale už nezasahovala do každodenních rozhodnutí.
Naše manželství se stalo silnějším a já jsem si uvědomil, že láska není jen o dvou lidech, ale také o tom, jak zvládnout vztahy s těmi kolem nás.