Pohřeb, který změnil celý můj život: Jak jsem přišla o manžela i iluze během jediného týdne

„Jano, musíme si promluvit. Hned.“ Hlas mé švagrové Aleny zněl tak naléhavě, že jsem na chvíli zapomněla dýchat. Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na koláč, který jsem chtěla upéct na pohřeb svého manžela Petra. Ještě před týdnem bych si myslela, že mě už nic nemůže překvapit. Ale tohle byl teprve začátek.

Petr zemřel náhle, infarkt. Všichni říkali, že byl zdravý jako řípa. Já jsem mu věřila – vždyť jsme spolu byli dvacet let. Dvě děti, hypotéka, společné dovolené na Šumavě. Myslela jsem, že ho znám lépe než sebe samu.

Alena mě odvedla do obýváku a podala mi obálku. „Tohle mi přišlo dneska ráno. Je to pro tebe.“ Otevřela jsem ji a vypadl z ní dopis. Písmo jsem nepoznávala. Bylo v něm napsáno: „Jano, je mi líto, že se to dozvídáš takhle. Ale Petr nebyl tím, za koho jsi ho měla.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se Aleny. Ta jen pokrčila rameny a řekla: „Já taky nevím. Ale myslím, že bys měla vědět, že poslední rok měl Petr ještě jeden mobil.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy se Petr vracel pozdě z práce a tvrdil, že má porady. Na všechny ty dny, kdy byl zamyšlený a nechtěl se mnou mluvit.

Začala jsem pátrat. Prohledala jsem jeho šuplíky a našla telefon schovaný mezi starými účty. Heslo bylo naše výročí svatby – ironie osudu. Otevřela jsem zprávy a četla: „Miluju tě, Lenko. Už brzy to vyřeším.“

Lenka? Kdo je Lenka? Projela mnou vlna vzteku i zoufalství zároveň. V telefonu byly stovky zpráv, fotky z výletů, které jsem nikdy nezažila. Petr měl s Lenkou vztah nejméně rok. A nejen to – měl s ní malou dceru.

Seděla jsem na zemi v předsíni a brečela jako malé dítě. Děti spaly u babičky a já byla poprvé po letech úplně sama. V hlavě mi běžely všechny ty lži: „Jsem v práci… Mám poradu… Zdržím se…“

Druhý den jsem šla za Alenou a všechno jí řekla. Mlčela dlouho, pak jen tiše pronesla: „Já něco tušila… Ale nikdy bych si nedovolila ti to říct.“

Pohřeb byl o dva dny později. Přišla spousta lidí – kolegové z práce, sousedé, rodina. A taky jedna žena s malou holčičkou v náručí. Stála vzadu a dívala se na mě s očima plnýma slz.

Po obřadu za mnou přišla. „Jste Jana?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem roztřeseně.

„Já… Jmenuji se Lenka. Moc mě to mrzí. Petr mi slíbil, že vám všechno řekne…“

Chtěla jsem na ni křičet, ale místo toho jsem jen šeptala: „Jak jste mohli? Jak jste mi to mohli udělat?“

Lenka začala plakat. „Já nevěděla, že jste spolu pořád… Myslela jsem, že už spolu nejste… Petr mi tvrdil, že čeká jen na vhodnou chvíli.“

Stály jsme tam obě dvě – dvě ženy jednoho muže – a plakaly nad jeho rakví.

Po pohřbu jsem musela vysvětlit dětem, proč mají najednou sestřičku. Proč jejich táta nebyl tím hrdinou, za kterého ho považovaly. Bylo to nejhorší odpoledne mého života.

Začaly chodit anonymní dopisy – někdo mi psal, že si za to můžu sama, že jsem Petra zanedbávala. Jiní mě litovali a nabízeli pomoc. Já ale chtěla být sama.

Moje máma mi řekla: „Jano, život jde dál.“ Ale jak má jít dál něco, co už dávno skončilo?

Dnes je to půl roku od pohřbu. S Lenkou jsme si několikrát napsaly – kvůli dětem musíme spolu komunikovat. Někdy mám pocit, že jsme obě oběťmi jednoho velkého podvodu.

Nejhorší je ta nejistota – jestli vůbec někdy někoho doopravdy známe? Kolik lidí kolem nás žije dvojí život? A jak dlouho bych žila ve lži, kdyby Petr nezemřel?

Možná je lepší pravdu znát – i když bolí víc než smrt samotná.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se po takové zradě ještě někomu věřit?