Pomoc! Můj syn s manželkou se ke mně nastěhovali a já teď chodím po špičkách ve vlastním bytě

„Mami, můžeš prosím neklepat tak nahlas? Lucie ještě spí,“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem v sedm ráno šla do kuchyně uvařit si kávu. Zůstala jsem stát na chodbě, hrnek v ruce, a najednou jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním bytě. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu muset přemýšlet, jestli si můžu pustit rádio nebo jestli je lepší zůstat potichu, abych náhodou nerušila mladé.

Tomáš s Lucií přišli před třemi měsíci. Oba přišli o práci v jedné malé firmě, která zkrachovala. Bylo mi jich líto – Tomáš je můj jediný syn a Lucii mám ráda, i když jsme si nikdy nebyly úplně blízké. Když mi zavolali, že nemají kam jít, ani na vteřinu jsem nezaváhala. „Samozřejmě, že můžete být u mě, dokud si nenajdete něco vlastního,“ řekla jsem tehdy do telefonu. V duchu jsem si představovala, jak jim budu vařit jejich oblíbené jídlo a jak budeme večer sedět u televize a povídat si. Jenže realita byla úplně jiná.

První týden byl ještě docela příjemný. Tomáš mi pomáhal s nákupem a Lucie dokonce umyla okna, což jsem už dlouho odkládala. Jenže pak začaly drobné neshody. Lucie je zvyklá na jiný režim – ráda spí dlouho, snídá až kolem desáté a celý den tráví na internetu hledáním práce. Tomáš je nervózní, protože nemůže najít nic pořádného a často se hádají kvůli penězům. Já se snažím být nenápadná, abych jim nepřekážela.

Jednoho večera jsem si dovolila pustit televizi o něco hlasitěji. Lucie vyšla z pokoje s výrazem, který bych popsala jako „smrtící pohled“. „Jano, mohla byste to trochu ztlumit? Bolí mě hlava,“ řekla ledově klidným hlasem. Připadala jsem si jako malá holka, která něco provedla. „Promiň, Lucie,“ špitla jsem a okamžitě stáhla zvuk na minimum.

Začala jsem se přistihovat, že chodím po bytě tiše jako myška. Ráno vstávám dřív než oni, ale bojím se dělat hluk v kuchyni. Když přijdu z práce (ještě pořád pracuji na poloviční úvazek v knihovně), radši se zavřu do ložnice a čtu si tam, abych nerušila jejich „prostor“ v obýváku. Moje kamarádka Alena mi jednou řekla: „Jani, to je přece tvůj byt! Proč jim to neřekneš?“ Jenže já mám strach. Bojím se, že Tomáš odejde a už ho neuvidím. Bojím se, že Lucie bude uražená a už nikdy mě nebude brát jako rodinu.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Lucii v kuchyni s cizími papíry rozloženými po stole. „Co to je?“ zeptala jsem se opatrně.

„To jsou žádosti o podporu na úřad práce,“ odpověděla bez zájmu.

„Aha… potřebuješ s něčím pomoct?“ nabídla jsem se.

Lucie jen pokrčila rameny: „To zvládnu sama.“ Pak se na mě podívala: „Jano, nešlo by nějak zařídit, abychom měli v kuchyni víc soukromí? Potřebuju klid na telefonáty.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem paní svého bytu. Připadalo mi to nespravedlivé – vždyť já tu žiju celý život! Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy byl Tomáš malý a běhal po bytě s rozbitým kolenem a já ho utěšovala v náručí. Teď tu stojím jako cizinec.

Večer jsem si sedla k oknu s hrnkem čaje a dívala se do tmy. Slyšela jsem tlumené hlasy z obýváku – Tomáš se s Lucií zase hádali kvůli penězům. Najednou mi bylo líto nejen sebe, ale i jich. Vždyť oni jsou taky zoufalí. Ale proč mám pocit, že já musím ustupovat ze všeho nejvíc?

Další den jsem nabrala odvahu a pozvala Tomáše na kávu do cukrárny na rohu.

„Mami, co se děje?“ zeptal se hned mezi dveřmi.

„Tomáši… já už to takhle dál nezvládám,“ řekla jsem tiše. „Mám vás oba ráda, ale připadám si doma jako host. Nemůžu si ani pustit rádio nebo televizi bez výčitek. Chápu vaši situaci, ale potřebuju taky trochu klidu pro sebe.“

Tomáš chvíli mlčel a pak sklopil oči: „Já vím, mami… Je to těžký pro všechny.“ Pak dodal: „Zkusíme najít něco menšího k pronájmu co nejdřív.“

Cestou domů jsem cítila úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že je čeká těžké období, ale taky jsem věděla, že musím myslet i na sebe.

Doma mě čekala Lucie s výrazem napětí: „Tomáš mi říkal… Nezlobte se na mě, Jano. Já jen… nikdy jsem nebyla zvyklá žít s někým dalším.“ Chvíli jsme tam stály v trapném tichu.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem popravdě.

Od té doby je atmosféra o něco lepší – oba se snaží být ohleduplnější a já zase víc mluvím o svých pocitech. Ale pořád mám strach – co když se jim nepodaří najít bydlení? Co když se naše vztahy už nikdy nevrátí do normálu?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je správné říct vlastnímu dítěti, že potřebuju svůj prostor? Nebo bych měla vydržet a obětovat svůj klid pro rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?