Porod, bolest a pravda: Když mi manžel místo podpory ublížil

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Vždyť to zvládají i jiné ženy, proč tolik křičíš?“ Petrův hlas mě zasáhl jako ledová sprcha. Ležela jsem na porodním sále v Motole, pot z čela mi stékal do očí a kontrakce mi trhaly tělo na kusy. Místo podpory jsem slyšela jen výčitky. V tu chvíli jsem si přála, aby tu byl kdokoliv jiný než on.

„Petře, prosím tě, buď zticha…“ zašeptala jsem mezi dvěma bolestmi. Sestřička se na něj zamračila, ale on pokračoval: „Lucie, vždyť jsi přece silná ženská, tak se trochu ovládej.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu něco hodit po hlavě. Vždycky jsem byla ta, co všechno zvládne – práce v kanceláři, domácnost, jeho nálady. Ale teď? Teď jsem potřebovala jen jediné: aby mě držel za ruku a řekl mi, že to zvládnu. Místo toho mě srážel dolů.

Porod trval už přes deset hodin. Každá minuta byla nekonečná. Petr seděl na židli u okna a ťukal do mobilu. Když jsem ho poprosila o vodu, otráveně vstal a podal mi ji tak nešikovně, že mi polovina skončila na noční košili.

„Promiň,“ zamumlal bez zájmu.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu před pěti lety v malé kapli na Vysočině. Tehdy mi slíbil, že bude stát při mně v dobrém i zlém. Jenže teď, když šlo o všechno, byl tu jen jeho stín.

Když přišla další kontrakce, zařvala jsem bolestí. Petr protočil oči: „Tohle už je fakt moc.“

Sestřička se na něj obořila: „Pane Novotný, jestli vás to ruší, můžete počkat na chodbě.“

Zrudl a uraženě si sedl zpátky. Já měla chuť brečet – ne kvůli bolesti, ale kvůli němu.

Když konečně přišel okamžik tlačení, cítila jsem se vyčerpaná. Ale něco ve mně se zlomilo. Najednou jsem věděla, že tohle není jen boj o dítě – je to boj o sebe samu. O to, jestli si nechám od někoho brát důstojnost.

Zhluboka jsem se nadechla a zatlačila ze všech sil. Sestřička mě povzbuzovala: „Lucie, jste skvělá! Ještě chvilku!“

Petr stál opodál a tvářil se ztraceně. Najednou už nebyl ten silák, co mě kritizoval – byl jen malý kluk v koutě.

Když se ozval první křik našeho syna Matýska, rozplakala jsem se úlevou i štěstím. Sestřička mi ho položila na hruď a já cítila, jak se mi vrací síla.

Petr přišel blíž a nesměle pohladil Matýska po hlavičce. „Promiň… já… asi jsem to nezvládl,“ zašeptal.

Podívala jsem se mu do očí: „Nezvládl jsi to ty. Já ano.“

Doma bylo ticho napjaté jako struna. Petr chodil po bytě jako tělo bez duše. Já kojila Matýska a v hlavě mi vířily myšlenky. Proč mě tak ponížil? Proč nedokázal být oporou?

Jednou večer jsem to nevydržela: „Petře, proč jsi byl u porodu takový? Vždyť jsi mi slíbil, že budeš stát při mně.“

Sklopil oči: „Bál jsem se… Nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem ti pomoct, ale připadal jsem si zbytečný.“

„Ale místo toho jsi mě kritizoval! Víš vůbec, jak moc to bolelo? Nejen fyzicky…“

Sedl si ke mně a chytil mě za ruku: „Omlouvám se. Fakt mě to mrzí.“

Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „Chci, abys věděl, že porod není slabost. Je to síla. A já už nikdy nedovolím nikomu – ani tobě – abys mě ponižoval.“

Od té doby se Petr snažil víc naslouchat. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Možná to čas zahojí, možná ne.

Každý den se dívám na Matýska a říkám si: Udělala jsem to pro něj i pro sebe. Ale někdy v noci přemýšlím: Proč je pro některé muže tak těžké pochopit skutečnou sílu ženy? A dokážeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nás zklamali nejvíc?