„Potřebuji prostor, mami!“ – Jak jsem si znovu postavila domov, který jsem nikdy neměla

„Proč nikdy nemůžeš být prostě normální? Proč musíš pořád něco řešit?“ křičela na mě máma a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Stála jsem uprostřed našeho malého bytu v Brně, ruce zaťaté v pěst, a v hlavě mi hučelo. Bylo mi dvacet dva, právě jsem dokončila bakaláře na Masarykově univerzitě a místo pocitu svobody jsem cítila jen úzkost.

„Potřebuji prostor, mami! Dusíš mě!“ vyletělo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. V tu chvíli se všechno zastavilo. Máma ztuhla, v očích jí probleskla bolest i vztek. „Tak běž! Jestli ti tady není dobře, běž!“ zasyčela a zabouchla za sebou dveře do ložnice.

Sedla jsem si na pohovku a rozbrečela se. Celý život jsem byla ta vzorná dcera – samé jedničky, uklizený pokoj, žádné průšvihy. Máma mě vychovávala sama, táta nás opustil, když mi bylo pět. Vždycky říkala, že musíme být silné a že na sebe musíme být pyšné. Jenže já měla pocit, že žiju její život, ne svůj.

Všechno muselo být podle ní: kam půjdu na školu, s kým se budu kamarádit, co si vezmu na sebe. Když jsem si chtěla obarvit vlasy na modro, málem dostala infarkt. Když jsem přinesla domů kluka – Tomáše z vedlejší třídy – vyhodila ho po deseti minutách s tím, že „takový floutek sem nepatří“.

Ten večer jsem poprvé v životě spala u kamarádky Katky. „Hele, Lucko, tvoje máma to s tebou myslí dobře, ale musíš jí říct, co chceš ty,“ řekla mi Katka a podala mi čaj. Jenže jak jí to mám říct? Máma je jako betonová zeď – všechno odrazí zpátky.

Další týdny byly peklo. Máma se mnou skoro nemluvila, jen krátké věty: „Uklidíš si?“ „Kdy přijdeš?“ „Nezapomeň na nákup.“ V bytě bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Každý večer jsem přemýšlela, jestli mám odejít. Ale kam? Neměla jsem peníze na vlastní bydlení a představa spolubydlení s cizími lidmi mě děsila.

Jednou večer jsem přišla domů později – byla jsem s Katkou a jejím bratrem Petrem v hospodě U Dvou koček. Máma seděla v kuchyni a čekala na mě. „Víš vůbec, kolik je hodin?“ začala hned zostra. „Mami, je mi dvaadvacet! Nejsem malá holka!“ vyjela jsem na ni. „Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dodržovat moje pravidla!“ vykřikla ona.

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Já už tady bydlet nechci! Chci žít svůj život! Chci dýchat!“ řekla jsem a rozbrečela se přímo před ní. Máma se na mě dívala dlouho mlčky a pak jen tiše řekla: „Tak běž.“

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí do batohu a odešla ke Katce. Bylo to zvláštní – místo úlevy jsem cítila prázdno a strach. První týdny byly těžké. Hledala jsem práci, abych si mohla dovolit alespoň malý pokoj v podnájmu. Nakonec jsem našla místo v knihkupectví na České ulici. Bylo to fajn – mezi knihami jsem se cítila bezpečně.

S mámou jsme si psaly jen krátké zprávy: „Jsi v pořádku?“ „Jo.“ „Potřebuješ něco?“ „Ne.“ Každý večer jsem přemýšlela, jestli jí mám napsat víc, ale bála jsem se odmítnutí.

Jednou za mnou přišla do knihkupectví starší paní a dala mi do ruky knížku: „Tohle je pro vaši maminku. Říkala jste minule, že má ráda Hrabala.“ Poděkovala jsem jí a knihu schovala do kabelky. Doma v podnájmu jsem ji dlouho držela v ruce a nakonec napsala mámě zprávu: „Mám pro tebe knížku.“

Odpověděla až druhý den: „Děkuju.“

Trvalo to skoro rok, než jsme spolu dokázaly zase normálně mluvit. Mezitím jsem poznala nové lidi, začala chodit s Petrem (Katčiným bratrem) a poprvé v životě si dovolila dělat chyby. Bylo to osvobozující i děsivé zároveň.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Lucko, nechceš přijít na oběd? Uvařím svíčkovou.“ Srdce mi poskočilo radostí i nervozitou zároveň.

Když jsem přišla domů – do bytu, který už nebyl úplně můj domov – máma mě objala pevněji než kdy dřív. U oběda jsme si povídaly o všem možném: o práci, o Petrovi, o tom, jaké to je bydlet sama. Poprvé mě poslouchala bez toho, aby mě soudila nebo opravovala.

„Víš,“ řekla najednou tiše, „já jsem měla vždycky strach, že tě ztratím. Že když tě pustím, už se nevrátíš.“

„Mami,“ odpověděla jsem jí se slzami v očích, „já tě nikdy neopustím. Jen potřebuju svůj prostor.“

Od té doby jsme si blíž než kdy dřív. Máma se učí nechat mě jít a já se učím nebát se vracet domů – i když ten domov teprve stavím sama v sobě.

Někdy přemýšlím: Kolik z nás žije životy podle představ druhých? A kolik odvahy stojí říct: Potřebuju prostor? Co byste udělali vy?