Pozval jsem mámu na návštěvu za vnučkou bez vědomí manželky. Co následovalo, byla noční můra, kterou jsem nečekal.

„Co jsi to udělal, Petře?!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem na chvíli přestal dýchat. Stál jsem mezi dveřmi dětského pokoje a sledoval, jak moje žena Jana drží naši malou Aničku v náručí. Moje máma, paní Marie, stála opodál s úsměvem, který byl až příliš široký na to, aby byl upřímný.

Všechno začalo tím, že jsem chtěl udělat radost oběma ženám svého života. Máma mě už týdny bombardovala zprávami: „Petře, kdy už konečně uvidím vnučku? Vždyť jsem tvoje máma! Mám na to právo!“ Jana ale chtěla klid. Porod byl těžký, Anička se narodila předčasně a Jana byla vyčerpaná. „Potřebuju čas, Petře. Nechci teď návštěvy. Ani tvoji mámu,“ prosila mě tiše večer v posteli.

Jenže já jsem to nevydržel. Máma je dominantní žena, vždycky byla. Když něco chce, jde si za tím hlava nehlava. A já? Jsem její jediný syn. Vždycky jsem měl pocit, že jí něco dlužím. Tak jsem jí napsal: „Přijď zítra dopoledne. Ale potichu, Jana o tom neví.“

Dopoledne přišla s taškou plnou dárků a hlasitým smíchem. „Kde je ta moje princezna?“ volala už ve dveřích. Jana seděla v obýváku a kojila Aničku. Když máma vešla dovnitř, zarazila se. „Co tady děláš?“ zeptala se Jana chladně.

„Přišla jsem se podívat na vnučku! To je snad normální, ne?“ odpověděla máma a natáhla ruce k Aničce.

Jana ji pevně přitiskla k sobě. „Petře, tys jí řekl, že může přijít?“

Zrudl jsem a začal koktat: „Já… myslel jsem… že…“

„Že co? Že mě obejdeš? Že mi nevezmeš poslední zbytky soukromí?“ Její hlas se třásl vztekem i slzami.

Máma si sedla do křesla a začala vykládat: „Já jsem u porodu svých dětí byla sama! Nikdo mi nepomohl! A teď mě tady nechcete pustit ani k vnučce? To je vděk!“

Jana vstala a odešla do ložnice. Slyšel jsem tlumený pláč. Máma se na mě podívala s výčitkou: „Tohle je tvoje vina. Měl bys být rád, že máš takovou mámu.“

Celý den byl napjatý jako struna. Máma se snažila být milá, ale každou chvíli utrousila nějakou poznámku: „Tohle bys měla dělat jinak… Já bych Aničku takhle nekrmila…“ Jana mlčela a jen pevněji svírala naši dceru.

Když máma odešla, Jana mi řekla: „Zradil jsi mě. Nešlo o to, že tu byla tvoje máma. Šlo o to, že jsi mi lhal.“

Seděl jsem v kuchyni a cítil se jako nejhorší člověk na světě. Chtěl jsem jen udělat radost všem – a místo toho jsem všechny zklamal.

Další dny byly tiché a chladné. Jana se mnou skoro nemluvila. Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je nevděčná snacha a jak bych měl stát při ní.

Jednou večer jsem slyšel Janin pláč z koupelny. Zaklepal jsem a tiše vešel. Seděla na zemi a objímala si kolena.

„Petře, já už to nezvládám,“ šeptala. „Potřebuju tě mít na své straně. Aspoň teď.“

Sedl jsem si vedle ní a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. O tom, jak se cítí odstrčená, jak jí chybí podpora a jak se bojí, že naše rodina nikdy nebude fungovat.

Začal jsem chápat, jak moc jsem ji zranil. Nešlo jen o jednu návštěvu – šlo o důvěru, kterou jsem rozbil.

Další den jsem zavolal mámě a řekl jí jasně: „Mami, miluju tě, ale teď musím být hlavně manželem a tátou. Potřebuju, abys respektovala naše hranice.“

Byla uražená, plakala do telefonu a vyčítala mi všechno možné – že už ji nepotřebuju, že ji odháním. Ale já věděl, že musím vydržet.

Trvalo týdny, než se situace trochu uklidnila. Jana mi začala znovu věřit – pomalu a opatrně. Máma se stáhla do ústraní, ale vztah s ní už nikdy nebude stejný.

Dnes večer sedím u postýlky naší Aničky a přemýšlím: Stálo to za to? Může člověk napravit chybu, která rozdělila jeho nejbližší? Co byste udělali vy na mém místě?