Pravda v odrazu skleněných dveří

„Potřebuju pauzu, Aničko. Prostě… musím si ujasnit, co vlastně chci.“ Jeho hlas mi ještě zní v uších, i když už uplynuly tři dny. Stojím v kuchyni našeho bytu na Letné, pořád v kabátu, klíče v ruce, a dívám se na mobil. Displej svítí a já nevěřím vlastním očím. Na Instagramu se objevila fotka – Tomáš, můj Tomáš, jak se směje na pláži v Chorvatsku. Vedle něj cizí žena, tmavé vlasy, ruku má položenou na jeho rameni. Pod fotkou srdíčka a komentáře: „Konečně spolu!“, „Páreček roku!“.

V tu chvíli mi něco uvnitř praskne. Ne z bolesti, ale z náhlého, ostrého poznání. Celá ta jeho „pauza“ byla jen lež. Záminka, jak se elegantně vyvléknout ze vztahu, aniž by musel nést odpovědnost. Vzpomínky na poslední týdny se mi míhají hlavou – jeho odtažitost, neochota mluvit o budoucnosti, neustálé výmluvy na práci. Jak jsem mohla být tak slepá?

Zavírám oči a snažím se popadnout dech. V hlavě mi běží tisíc myšlenek najednou. Mám chuť mu zavolat a vykřičet všechno do telefonu. Ale místo toho jen stojím a dívám se na svůj odraz ve skle kuchyňských dveří. Vypadám unaveně, starší než před týdnem. Kde je ta Anička, která věřila na lásku?

Do ticha zazvoní mobil. Je to máma. „Aničko, přijedeš dneska na večeři? Táta tě dlouho neviděl.“ Snažím se ovládnout hlas: „Nevím, mami… asi mám dneska moc práce.“ Nechci jí říct pravdu. Nechci slyšet její povzdech: „Já ti to říkala…“

Sednu si ke stolu a přemýšlím, co dál. V hlavě mi rezonuje Tomášova věta: „Potřebuju pauzu.“ Pauzu od čeho? Od mě? Od našeho společného života? Od plánů na hypotéku, které jsme řešili minulý měsíc? Najednou si vzpomenu na jeho matku – paní Nováková nikdy nebyla nadšená z toho, že jsem „jen“ učitelka češtiny na základce. „Tomášek by si zasloužil někoho ambicióznějšího,“ slyšela jsem jednou za dveřmi.

V tu chvíli mi přijde zpráva od kamarádky Kláry: „Viděla jsi to? Jsi v pohodě?“ Odpovídám jen: „Jo, nějak to zvládnu.“ Ale pravda je jiná. Cítím se prázdná. Jako bych přišla o kus sebe.

Rozhodnu se jít ven. Procházím se po Letné, míjím známé kavárny a obchody. Všude kolem mě lidé spěchají domů nebo do práce. Nikdo netuší, že se mi právě rozpadl svět. Zastavím se u výlohy knihkupectví a zahlédnu svůj odraz mezi knížkami o sebelásce a vztazích. Co když je chyba ve mně? Co když jsem nebyla dost dobrá?

Večer přijdu domů a najdu na stole Tomášův hrnek s nápisem „Nejlepší přítel“. Dostal ho ode mě k narozeninám před dvěma lety. Najednou mě zaplaví vztek. Popadnu hrnek a hodím ho do koše. Slyším tříštění keramiky a cítím zvláštní úlevu.

Další den ráno mi volá táta: „Aničko, co se děje? Máma říkala, že jsi byla divná.“ Chvíli mlčím a pak to ze mě vypadne: „Tati, Tomáš mě podvedl.“ Na druhém konci je ticho. Pak jen: „Přijeď domů.“

Sedím u rodičů v kuchyni, máma vaří kávu a táta mě obejme kolem ramen. „Víš, holka,“ začne opatrně, „někdy je lepší zjistit pravdu dřív než později.“ Máma přikývne: „A hlavně si pamatuj – nejsi méněcenná jen proto, že někdo jiný neuměl být upřímný.“

Doma večer otevřu laptop a začnu psát dopis Tomášovi. Nepošlu ho – je to spíš pro mě samotnou. Píšu mu všechno: jak jsem se cítila poslední týdny, jak mě zklamal, jak jsem doufala v upřímnost. Nakonec dopis smažu.

Začínám si uvědomovat, že musím začít znovu – ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Přihlásím se na kurz italštiny, o kterém jsem vždycky snila. S Klárou jdeme do divadla a smějeme se až do noci.

Jednoho dne potkám Tomáše na ulici u tramvajové zastávky. Vypadá rozpačitě, snaží se usmát: „Ahoj… Jak se máš?“ Podívám se mu do očí a poprvé necítím bolest ani vztek. Jen klid. „Dobře,“ odpovím jednoduše.

Doma večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč lidé raději lžou než říkají pravdu? A jak dlouho trvá, než člověk zase začne věřit – sobě i druhým?