Pravidla tchyně: Jak mě téměř rozbily rodinu a proč jsem se musela postavit za své děti

„Tohle je pro Filípka, protože je nejstarší a nejchytřejší,“ řekla tchyně a podala svému oblíbenému vnukovi další balíček čokoládových bonbonů. Moje dcera Anička se na mě podívala s otázkou v očích, zatímco můj syn Matěj si jen tiše povzdechl. Bylo to už potřetí během jediné návštěvy, co Filípek – syn mého švagra Tomáše – dostal něco navíc. A nebyly to jen bonbony. Byla to pozornost, pochvala, objetí, dokonce i místo u stolu.

Seděla jsem v kuchyni panelákového bytu na Proseku a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc. „Mami, proč babička nikdy nechválí mě?“ šeptla Anička, když jsme si myly ruce po obědě. „Já nevím, zlatíčko,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Proč je to pořád stejné? Proč jsou moje děti vždycky až na druhém místě?

Když jsme odcházeli domů, Matěj mlčel a Anička se mě držela za ruku pevněji než obvykle. Večer jsem o tom mluvila s manželem Petrem. „To si jen namlouváš,“ mávl rukou. „Máma má prostě Filípka ráda, protože je první vnuk.“ Ale já jsem věděla, že to není jen o pořadí narození. Bylo to hlubší. Babička vždycky říkala, že kluci jsou důležitější, že pokračují v rodové linii. A Tomáš byl její zlatý syn – ten, který nikdy nezklamal, na rozdíl od mého Petra, který si dovolil žít jinak.

Další návštěva byla ještě horší. Tchyně připravila slavnostní oběd k Filípkovým narozeninám. Moje děti dostaly obyčejné čokolády z Tesca, zatímco Filípek rozbaloval stavebnici LEGO a nový dres Sparty. „To je proto, že Filípek je sportovec a zaslouží si to,“ řekla tchyně nahlas tak, aby to všichni slyšeli. Anička se rozplakala a já jsem měla chuť křičet.

Po návratu domů jsem bouchla dveřmi a rozbrečela se taky. Petr mě objal: „Prosím tě, neber to tak vážně.“ Ale já už nemohla mlčet. „Naše děti nejsou o nic horší než Tomášovy! Proč jim babička dává najevo, že nejsou dost dobré?“ vyjela jsem na něj. Petr jen pokrčil rameny: „To nezměníš.“

Ale já jsem věděla, že musím něco udělat. Další týden jsem zavolala tchyni. „Potřebuju s vámi mluvit,“ řekla jsem jí do telefonu. „O samotě.“ Sešli jsme se v kavárně na Letné. Seděla naproti mně s rukama složenýma v klíně a dívala se na mě pohledem, který říkal: Tak co zase chceš?

„Paní Nováková,“ začala jsem opatrně, „všimla jsem si, že Anička a Matěj často nedostávají tolik pozornosti jako Filípek.“ Tchyně se zamračila: „Ale prosím tě! To si jen namlouváš. Každé dítě je jiné.“

„Ale proč jim nikdy neřeknete, že jsou šikovní? Proč dostává Filípek vždycky lepší dárky?“ ptala jsem se dál.

„Protože Filípek je chlapec! A chlapci jsou v rodině důležitější,“ řekla bez zaváhání. V tu chvíli mi došlo, že bojuju s něčím mnohem větším než jen s osobní averzí – bojuju s tradicí zakořeněnou hluboko v její generaci.

„Ale tím ubližujete mým dětem,“ řekla jsem tiše. „A mně taky.“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „To je život. Tak to bylo vždycky.“

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli má cenu dál bojovat. Ale když jsem večer viděla Aničku, jak si kreslí obrázek babičky s Filípkem a sebe maluje stranou – malou a smutnou – věděla jsem, že nemůžu ustoupit.

Začala jsem o tom mluvit i s ostatními v rodině. Tomáš se mi vysmál: „To je tvoje vina, že tvoje děti nejsou tak šikovné.“ Moje švagrová Jana mi řekla: „Já už to dávno vzdala.“ Ale já jsem nechtěla vzdát nic.

Při další rodinné oslavě jsem poprvé nahlas řekla: „Prosím vás, pojďme si rozdělit dárky spravedlivě.“ Tchyně se urazila a odešla do kuchyně. Petr byl naštvaný: „Musíš dělat scény?“ Ale Anička se poprvé usmála.

Začali jsme jezdit k babičce méně často. Doma jsme si vytvořili vlastní tradice – pečení perníčků jen pro nás, společné výlety do lesa, večery s pohádkami. Děti pomalu přestávaly řešit babiččinu nespravedlnost.

Ale vztah s tchyní zůstal napjatý. Petr byl mezi dvěma ohni – jeho matkou a mnou. Někdy jsme se kvůli tomu hádali dlouho do noci.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice: „Mami, myslíš, že mě babička někdy bude mít ráda?“ Objala jsem ji a slíbila jí, že ji budu chránit před každou nespravedlností.

Dnes už vím, že některé tradice je potřeba změnit – i když to bolí a rozděluje rodinu. Ale stojí to za to? Má cenu bojovat za spravedlnost i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy na mém místě?