Prázdniny, které se měly stát vzpomínkou – a staly se noční můrou

„Mami, tohle už vážně nezvládám!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco v pozadí křičela malá Anička a Honzík třískal do dveří. Bylo to třetí ráno jejich prázdninového pobytu u mě v paneláku na Jižním Městě a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Nikdy jsem nebyla ten typ babičky, co peče buchty a vymýšlí zábavné hry. Vždycky jsem byla spíš uzavřená, trochu nervózní, a když mi dcera Klára navrhla, že by děti mohly strávit týden u mě, varovala jsem ji: „Kláro, nejsem si jistá, jestli to zvládnu.“

Ale ona jen mávla rukou: „Mami, vždyť jsou to tvoje vnoučata. Bude to fajn.“

První den byl ještě v pořádku. Děti byly nadšené z výletu do ZOO, i když jsem se ztrácela v davu rodičů a kočárků. Ale už večer jsem cítila, jak mi dochází síly. Honzík nechtěl jíst nic kromě párků a Anička se rozplakala pokaždé, když jsem jí řekla, že už je čas jít spát. Druhý den začal hádkou o to, kdo bude mít ovladač od televize. Snažila jsem se je zabavit deskovkami, ale Honzík je rozházel po celém bytě a Anička se urazila, že prohrála.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem kávy a slzami v očích. Připadala jsem si jako nejhorší babička na světě. Vzpomněla jsem si na svou maminku – ta zvládala čtyři vnoučata najednou, pekla koláče a vyprávěla pohádky. Já? Já jsem byla ráda, že přežiju další den.

Třetí den byl zlomový. Ráno začalo tím, že Honzík rozlil kakao na koberec a Anička se rozhodla, že nebude mluvit vůbec. Když jsem je chtěla vzít ven na hřiště, začali se hádat o to, kdo bude mít červenou čepici. Nakonec oba trucovali doma a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních.

Zazvonil telefon. Byla to Klára: „Mami, všechno v pohodě?“

Chtěla jsem zalhat, říct jí, že je všechno skvělé. Ale místo toho jsem se rozplakala: „Kláro, já to nezvládám. Prosím tě… nemohli by si je na pár dní vzít rodiče od Petra?“

Bylo ticho. Pak jen tiché: „Dobře, mami. Zkusím to zařídit.“

Když si pro děti přijeli Petrovi rodiče – paní Novotná s úsměvem a pan Novotný s pytlíkem bonbónů – cítila jsem se jako naprostý outsider ve vlastní rodině. Děti k nim běžely s radostí a já jen stála ve dveřích s pocitem selhání.

Večer mi Klára volala: „Mami, nezlobím se na tebe. Ale proč jsi mi neřekla dřív, že je toho na tebe moc?“

„Já… chtěla jsem být lepší babička,“ špitla jsem.

„Jsi naše máma. A děti tě mají rády i tak,“ odpověděla.

Ale já si tím nebyla jistá. Celý večer jsem přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Proč neumím být tou laskavou babičkou z pohádek? Proč mě děti neposlouchají? Proč mám pocit, že selhávám nejen jako babička, ale i jako máma?

Další dny byly tiché. Byt byl prázdný a já měla čas přemýšlet. Vzpomínala jsem na své dětství – na to, jak jsme s bratrem běhali po sídlišti a babička nám vždycky dala klíče od bytu a řekla: „Přijďte na oběd.“ Byla jiná doba. Dnes je všechno naplánované, děti mají kroužky a tablety.

Když se děti vrátily domů ke Kláře, poslala mi fotku: Anička s úsměvem na houpačce u Novotných na zahradě, Honzík s nanukem v ruce. Bylo mi smutno – nejen proto, že jim bylo dobře jinde, ale hlavně proto, že já jim ten pocit nedokázala dát.

Za pár dní mi Klára zavolala: „Mami, nechceš přijít na nedělní oběd? Děti tě chtějí vidět.“

Šla jsem tam s obavami. Co když mě budou brát jako tu neschopnou babičku? Ale když mi Anička skočila kolem krku a Honzík mi ukazoval nové autíčko, trochu se mi ulevilo.

U stolu jsme si povídali o všem možném. Klára mi pod stolem stiskla ruku: „Mami, nikdo není dokonalý. Děti tě mají rády takovou, jaká jsi.“

Ale já pořád přemýšlím: Můžu ještě někdy být tou babičkou, kterou si děti budou pamatovat v dobrém? Nebo už je pozdě něco změnit? Co byste udělali vy na mém místě?