„Přepiš na mě všechno! Proč jsi mu věřila? Jen tě podvádí!“ – Můj boj o domov, dceru a důstojnost po manželově zradě

„Přepiš na mě všechno! Proč jsi mu věřila? Jen tě podvádí!“ křičela na mě má matka, zatímco jsem seděla na okraji postele a třásla se po celém těle. Byla půlnoc a v bytě na pražském sídlišti bylo dusno, jako by se vzduch sám bál pohnout. V ruce jsem svírala mobil s poslední zprávou od Tomáše: „Odpusť mi, ale už to dál nejde. Miluju Janu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá svět. Tomáš, můj manžel, se kterým jsme spolu byli patnáct let, mi právě oznámil, že má jinou. A ne ledajakou – Janu, naši společnou kamarádku ze školy, která k nám chodila na večeře a smála se mým vtipům. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku. „Mami, co mám dělat? Co bude s Aničkou?“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tváři.

Matka si povzdechla a přisedla si ke mně. „Musíš být silná. Hlavně kvůli Aničce. Ale nesmíš mu věřit ani slovo! Přepiš byt na sebe, dokud je čas. On tě jen využívá.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o mě. Anička spala v pokoji vedle a netušila, že se její svět právě rozpadá. Bylo jí osm let a milovala svého tátu nade vše. Jak jí to mám říct? Jak jí vysvětlím, že už nebudeme rodina?

Dny ubíhaly v mlze. Tomáš se odstěhoval k Janě a já zůstala sama s Aničkou v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Každý den jsem chodila do práce do školky, kde jsem dělala učitelku, a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Každý večer jsem brečela do polštáře a modlila se, aby to byl jen zlý sen.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal. „Potřebuju si promluvit o bytě,“ řekl bez emocí. „Chci svůj podíl.“

„Tomáši, vždyť víš, že nemám kam jít! Anička tu má školu, kamarády… Prosím tě, nech nám aspoň střechu nad hlavou.“

„To není můj problém,“ odsekl. „Mám právo na půlku. A Jana čeká dítě.“

V tu chvíli se mi udělalo zle. Nejenže mě opustil kvůli jiné, ale ještě čekali dítě? Zatmělo se mi před očima. „To nemyslíš vážně…“ zašeptala jsem.

„Promiň, ale tak to je,“ řekl a zavěsil.

Začal boj o všechno – o domov, o dceru i o vlastní důstojnost. Tomáš podal žádost o rozvod a požadoval prodej bytu. Jeho rodiče mě obviňovali, že jsem ho vyštvala z domu, a Jana mi posílala pasivně-agresivní zprávy typu: „Doufám, že Anička to zvládne, když bude mít brzy sourozence.“

Moje matka mě tlačila do toho, abych byt přepsala jen na sebe dřív, než bude pozdě. „Musíš bojovat! On tě chce připravit o všechno!“ opakovala pořád dokola.

Ale já jsem byla paralyzovaná strachem. Nechtěla jsem válčit – chtěla jsem jen klid pro sebe a pro Aničku. Jenže klid nepřicházel.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně s uplakanýma očima. „Mami, proč už táta nebydlí s námi? Udělala jsem něco špatně?“

Objala jsem ji a snažila se zadržet slzy. „Ne, zlatíčko, ty za nic nemůžeš. Někdy se dospělí rozejdou, ale oba tě máme pořád moc rádi.“

„A proč má táta novou paní? A proč má ona miminko?“

V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Bylo to jako noční můra bez konce.

Začaly soudy. Tomáš chtěl střídavou péči – prý aby byl spravedlivý. Ale já věděla, že to dělá hlavně proto, aby mě donutil prodat byt a měl peníze na nový život s Janou.

Na každém stání jsme stáli proti sobě jako cizí lidé. Tomáš měl po boku advokátku a Jana seděla v zadní lavici s výrazem vítězky. Já měla jen svou matku a pocit totálního ponížení.

Jednou po soudu mě matka zatáhla stranou: „Musíš být tvrdší! Přestaň brečet a začni bojovat! Jinak ti všechno vezmou!“

Ale já už neměla sílu bojovat. Chtěla jsem jen přežít další den.

Nakonec soud rozhodl: byt zůstane mně a Aničce, Tomáš dostane finanční vyrovnání a Anička bude u mě s tím, že Tomáš ji může vídat každý druhý víkend.

Byla to úleva i bolest zároveň. Zůstaly nám vzpomínky na rodinu, která už neexistuje, a já musela začít znovu – sama.

Dnes je to dva roky od té noci, kdy mi Tomáš napsal tu osudovou zprávu. Anička už je větší a pomalu si zvyká na nový životní rytmus mezi dvěma domovy. Já jsem silnější než kdy dřív – i když mám pořád jizvy na duši.

Někdy si říkám: Udělala jsem všechno správně? Měla jsem být tvrdší? Nebo laskavější? Co byste udělali vy na mém místě?