Přestala jsem dceři dávat peníze – teď nevidím vnuka. Byla jsem pro ni jen peněženka?

„Mami, já už to takhle dál nezvládnu! Potřebuju, abys mi poslala aspoň těch pět tisíc, jinak nevím, jak zaplatím školku a nájem!“ ozývá se mi v telefonu hlas mé dcery Kláry, napjatý, podrážděný, skoro až výhružný. Sedím na staré pohovce v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírám mobil, jako by mi mohl vyklouznout. V hlavě mi hučí. Už několik měsíců jí říkám, že peníze prostě nemám. Důchod mi sotva vystačí na základní potřeby, léky a nájem. Ale Klára to nechce slyšet. Vždycky jsem jí pomáhala, vždycky jsem tu byla. A teď, když už nemůžu, jako bych pro ni přestala existovat.

„Kláro, prosím tě, já už opravdu nemám z čeho brát. Sama sotva vyjdu. Nemůžeš si najít nějakou brigádu? Nebo zkusit požádat o příspěvek na bydlení?“ snažím se jí vysvětlit, ale vím, že to nemá cenu. Klára vždycky všechno házela na mě. Když byla malá, její otec nás opustil a já dělala dvě práce, abych jí mohla dopřát aspoň trochu normální dětství. Nikdy jsem si nestěžovala. Když chtěla na lyžařský kurz, našetřila jsem. Když potřebovala nové boty, koupila jsem jí je, i když jsem pak celý měsíc jedla jen chleba s máslem. A teď? Teď jsem pro ni jenom peněženka.

„Takže mi prostě nepomůžeš? Víš co, mami, já už toho mám dost. Jestli ti na nás nezáleží, tak se už neozývej. A s Matýskem se taky louč, protože já ti ho už nikdy nepřivedu!“ práskne mi do ucha. Zůstávám sedět, v očích mi pálí slzy. Matýsek, můj jediný vnuk, moje sluníčko. Je mu pět let a já ho od loňského léta neviděla. Klára mi ho přestala vozit, přestala mi zvedat telefony, přestala odpovídat na zprávy. Jen občas mi přijde strohá SMS: „Nemám čas.“

Každý den chodím do parku, kde jsme si s Matýskem hrávali. Sedávám na lavičce a dívám se na děti, jak běhají po hřišti. Srdce mi puká žalem. Vždycky jsem si myslela, že rodina je všechno. Že když člověk dává, vrátí se mu to. Ale teď mám pocit, že jsem celý život žila v omylu.

Jednou jsem se odhodlala a šla za Klárou domů. Stála jsem před jejím bytem, v ruce tašku s domácím koláčem, který má ráda. Zazvonila jsem. Dveře otevřel její partner, Petr. „Dobrý den, paní Nováková. Klára není doma,“ řekl chladně a ani mě nepozval dál. Slyšela jsem za dveřmi Matýskův smích. „Můžu aspoň pozdravit Matýska?“ zeptala jsem se tiše. Petr zavrtěl hlavou. „Klára si to nepřeje. Nezlobte se.“ Dveře se zavřely a já tam stála jako opařená. Koláč jsem nechala na rohožce. Nikdo mi už nikdy nezavolal, nikdo mi nepoděkoval.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit mezi lidi, přestala jsem se smát. Moje kamarádka Jana mi říkala: „Musíš to nechat být, Hanko. Nemůžeš se pořád trápit. Klára je dospělá, má svůj život. Ty jsi pro ni udělala maximum.“ Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Jak mám zapomenout na vnuka, kterého jsem chovala v náručí, když byl miminko?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a napsala Kláře dlouhou zprávu. Psala jsem jí, jak moc mi chybí, jak moc mi chybí Matýsek. Že bych ráda byla součástí jejich života, i když už nemůžu pomáhat finančně. Že bych ráda byla babičkou, která peče buchty a čte pohádky. Odpověď nepřišla. Jen ticho. Ticho, které bolí víc než jakákoliv hádka.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla, že musím myslet i na sebe. Že jsem celý život dávala, ale nikdy jsem si nenechala nic pro sebe. Že jsem Kláru naučila, že všechno dostane, když si řekne. A teď, když už nemám co dát, jsem pro ni zbytečná. Bolí to. Bolí to tak, že někdy nemůžu dýchat.

Jednou mi volala Jana: „Hanko, pojď se mnou na výlet. Potřebuješ přijít na jiné myšlenky.“ Jely jsme vlakem do Kutné Hory, prošly se po městě, daly si kávu. Smála jsem se poprvé po dlouhé době. Ale když jsem večer přišla domů, zase jsem brečela. Všude byly fotky Kláry a Matýska. Vzpomínky na lepší časy.

Začala jsem psát Matýskovi dopisy. Každý týden jeden. Psala jsem mu, co dělám, jak na něj myslím, jak moc ho mám ráda. Nikdy jsem je neposlala. Leží v šuplíku, pečlivě svázané stužkou. Možná je jednou najde. Možná si jednou přečte, jak moc pro mě znamenal.

Někdy si říkám, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem Kláru rozmazlila. Jestli jsem jí měla dát víc zodpovědnosti, víc samostatnosti. Ale jak to má člověk poznat? Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Nikdo nás neučí, jak být správnou matkou.

Jednoho dne mi přišla SMS od Kláry: „Mami, potřebuju peníze. Jinak se sem už nikdy neukážeme.“ Seděla jsem dlouho nad mobilem a přemýšlela. Nakonec jsem jí odepsala: „Kláro, už opravdu nemůžu. Ale kdybys chtěla přijít jen tak, budu moc ráda.“ Odpověď nepřišla. Od té doby je ticho.

Někdy se ptám sama sebe: Opravdu jsem pro svou dceru byla jen zdrojem peněz? Nebo je v tom něco víc? Má cenu ještě bojovat, nebo mám nechat minulost být? Co byste dělali na mém místě vy?