Přestala jsem finančně podporovat svého syna a ztratila jsem vnučku: Příběh osamělé matky v důchodu

„Mami, potřebujeme zaplatit školku, můžeš nám zase něco poslat?“ ozvalo se v telefonu. Bylo to už potřetí ten měsíc. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. V peněžence jsem měla posledních pár stovek do důchodu. „Honzo, já už opravdu nemůžu,“ zašeptala jsem. Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „Tak nic.“ A zavěsil.

Seděla jsem tam ještě dlouho, dívala se na staré fotky na lednici – Honza jako malý kluk s rozbitým kolenem, Honza na maturitě, Honza s malou Aničkou v náručí. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě, že když přijde stáří, budou děti stát při vás. Ale teď? Už je to přes rok, co jsem naposledy viděla svou vnučku. Ani nevím, jak teď vypadá.

Když byl Honza malý, jeho otec nás opustil. Zůstala jsem na všechno sama. Pracovala jsem ve školní jídelně a po večerech uklízela kanceláře. Nikdy jsem si nestěžovala – chtěla jsem, aby měl všechno, co potřebuje. Když chtěl na lyžařský kurz, našetřila jsem mu. Když potřeboval nový počítač na vysokou, vzala jsem si půjčku. Vždycky jsem věřila, že když budu dávat, jednou se mi to vrátí.

Jenže teď mám důchod sotva deset tisíc a ceny jdou pořád nahoru. Když mi Honza volal o peníze poprvé, dala jsem mu poslední úspory. Podruhé už jsem musela sáhnout do peněz na léky. Potřetí už to prostě nešlo. A od té doby? Ticho. Žádné návštěvy, žádné pozvání na nedělní oběd, žádné fotky Aničky.

Sousedka paní Novotná mě jednou potkala na chodbě: „Paní Jano, jak se má vnučka? Už je to velká slečna, co?“ Jen jsem přikývla a rychle utekla domů. Co bych jí měla říct? Že mě vlastní syn odstřihl jen proto, že už nemám co dávat?

Jednou jsem se odhodlala a zavolala mu sama. „Honzo, mohla bych přijít na návštěvu? Ráda bych viděla Aničku.“ Chvíli bylo ticho a pak: „Teď se nám to moc nehodí, mami. Máme toho hodně.“ A zase ticho.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív nedocházely. Když byl Honza malý, vždycky něco chtěl – nové boty, kolo, peníze na tábor. Nikdy neřekl děkuji. Ale já byla šťastná, když byl spokojený. Když začal pracovat a měl vlastní rodinu, myslela jsem si, že se role obrátí – že teď on bude pomáhat mně. Ale místo toho přišly další prosby o peníze.

Pamatuju si poslední společné Vánoce. Přinesla jsem Aničce panenku a Honzovi domácí koláč. On mi dal obálku s pohledem: „Děkujeme za všechno.“ Ale v očích měl prázdno.

Teď sedím doma sama a přemýšlím, kde se stala chyba. Možná jsem ho rozmazlila? Možná jsem měla být přísnější? Nebo je to prostě dnešní dobou? Slyším od známých podobné příběhy – děti žijí své životy a rodiče jsou jim na obtíž.

Někdy mám chuť jít za Honzou domů a zazvonit. Ale bojím se odmítnutí. Bojím se toho pohledu – lhostejného a chladného. Tak místo toho sedím u okna a čekám, jestli se někdy objeví.

Jednou večer mi volala dcera sousedky: „Paní Jano, nechcete přijít na kávu? Mamka říkala, že jste smutná.“ Šla jsem – poprvé po dlouhé době mezi lidi. Povídaly jsme si o všem možném a já zjistila, že nejsem sama. Že spousta rodičů zažívá totéž – děti mají své starosti a na rodiče zapomínají.

Ale stejně mě to bolí. Každý večer si prohlížím staré fotky a přemýšlím, jestli někdy uvidím Aničku vyrůstat. Jestli mě Honza ještě někdy obejme jako dřív.

Možná bych měla být tvrdší a říct mu všechno do očí. Možná bych měla napsat dopis – nebo prostě žít dál a najít si nové radosti.

Ale jak se má člověk smířit s tím, že pro vlastní dítě byl jen bankomat?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o vztah za každou cenu – nebo je lepší nechat věci být a chránit si vlastní důstojnost?