Přijala jsem ji za vlastní – a přesto mi zlomila srdce

„Kde je ten obálka s penězi?“ ozvalo se z kuchyně, kde stál můj muž Petr s výrazem, který jsem u něj neviděla snad nikdy. V ruce držel otevřenou zásuvku a jeho hlas byl napjatý jako struna. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. Srdce mi bušilo až v krku.

„Cože?“ zeptala jsem se a snažila se nevypadat vyděšeně. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – někdo nás vykradl? Nebo jsem peníze omylem někam založila? Ale pak mi pohled sklouzl na naši dceru Lucii, která seděla u stolu s mobilem v ruce a tvářila se, že ji to vůbec nezajímá. Bylo jí sedmnáct a poslední měsíce mezi námi panovalo napětí, které by se dalo krájet.

Petr se na ni podíval. „Lucko, nevíš o tom něco?“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl bolest. Lucie zvedla oči od mobilu a pokrčila rameny. „Nevím, proč bych měla.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem ji utěšovala po hádce s její biologickou matkou. Na to, jak jsem ji objímala, když přišla domů uplakaná, protože ji ve škole šikanovali. Přijala jsem ji za vlastní, i když nebyla moje krev. Byla jsem přesvědčená, že láska dokáže zacelit všechny rány.

Ale teď tu seděla přede mnou cizí holka, která mi lhala do očí.

Petr odešel do ložnice hledat dál a já zůstala s Lucií sama. „Lucko,“ začala jsem opatrně, „jestli máš nějaké problémy, můžeš mi to říct. Vždycky jsme si všechno říkaly.“

Lucie protočila oči. „To bylo dávno.“

Zamrazilo mě. Kdy přesně jsme se odcizily? Kdy se z té holčičky, která mi kreslila obrázky a psala dopisy o tom, jak mě má ráda, stala tahle uzavřená cizinka?

Ten večer jsme peníze nenašli. Bylo to dvacet tisíc korun – úspory na opravu auta. Petr byl vzteklý a mlčel. Já nemohla spát a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Druhý den ráno jsem našla v Luciině batohu složenou pětitisícovku. Srdce mi spadlo až do žaludku.

Seděla jsem na posteli a čekala, až přijde domů ze školy. Když vešla do pokoje, podala jsem jí bankovku. „Chci vědět pravdu.“

Lucie zbledla. „To není tvoje věc.“

„Je to moje věc! Jsi moje dcera!“ vykřikla jsem zoufale.

„Nejsem tvoje dcera!“ zařvala zpátky a v očích měla slzy.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno úsilí, všechny roky snahy být jí mámou – jako by nic z toho neexistovalo.

Petr přišel domů a já mu všechno řekla. Večer jsme seděli všichni tři u stolu v kuchyni. Lucie mlčela a dívala se do stolu.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se Petr tiše.

Lucie dlouho mlčela. Pak šeptla: „Potřebovala jsem peníze.“

„Na co?“

„Na kluka… slíbil mi, že když mu půjčím peníze, vezme mě s sebou do Prahy…“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Všechno to bylo kvůli nějakému klukovi? Kvůli někomu, kdo ji jen využil?

Petr vstal od stolu a odešel na balkon kouřit. Já tam seděla s Lucií a nevěděla, co říct.

„Lucko… proč jsi nám neřekla pravdu?“

„Protože byste mi to stejně zakázali,“ řekla tiše.

„Možná ano,“ přiznala jsem. „Ale aspoň bychom ti mohli pomoct.“

Lucie se rozplakala. Poprvé po dlouhé době se mi složila v náručí jako kdysi dávno.

Další týdny byly peklo. Petr mi vyčítal, že jsem byla moc měkká. Že jsem jí všechno dovolila. Lucie byla uzavřená a odmítala s námi mluvit. Ve škole měla problémy, doma dusno. Já byla mezi dvěma ohni – snažila jsem se být spravedlivá k Petru i k Lucii, ale měla jsem pocit, že ztrácím oběma půdu pod nohama.

Jednou večer přišla Lucie domů pozdě a opilá. Petr na ni křičel, ona mu odsekávala a já jen stála mezi nimi a nevěděla, koho bránit dřív.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez soudů. Vyprávěla jsem jí o tom, jak těžké je být nevlastní matkou v zemi, kde lidé pořád věří na „pravou rodinu“ jen podle krve. Jak mě bolí slyšet od sousedky: „No jo, ona není tvoje pravá dcera…“

Jednou večer přišla Lucie za mnou do ložnice a sedla si ke mně na postel.

„Promiň,“ řekla tiše.

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly.

Nevím, jestli nám někdy odpustím úplně – sobě za to, že jsem něco přehlédla, jí za tu zradu. Ale pořád doufám.

Možná rodina není o krvi. Možná je to o tom vydržet spolu i ty nejhorší chvíle.

Co myslíte vy? Dá se skutečně vybudovat rodina bez pokrevních pout? Nebo nás minulost vždycky dožene?