„Přišel domů a řekl, že chce rozvod.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova své maminky
„Chci rozvod.“
Ta dvě slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Petr stál ve dveřích našeho bytu v Nuslích, ještě v kabátu, a ani se na mě nepodíval. V ruce držel klíče, které si nervózně přehazoval mezi prsty. Bylo pondělí večer, Anička si v pokoji kreslila obrázky a já právě dovařila večeři. Všechno bylo jako obvykle – až na tu ledovou sprchu, která mi právě přistála na srdci.
„Cože?“ vydechla jsem. „To nemyslíš vážně…“
Petr se konečně podíval mým směrem. Jeho oči byly prázdné, unavené, možná i trochu zahanbené. „Jano, už to dál nejde. Dusím se tady. Potřebuju změnu.“
V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno – naše první rande v kině Světozor, svatba na radnici v Modřanech, první společné Vánoce v bytě po dědovi. Vzpomněla jsem si na slova své maminky: „Štěstí není o tom, kolik máš peněz nebo jak velký máš byt. Štěstí je o lidech, co máš kolem sebe.“
Ale Petr nikdy nebyl spokojený. Pořád chtěl víc – lepší auto, větší byt, dovolenou v Chorvatsku místo na Slapech. Já byla vděčná za to, co máme. On ne.
„A co Anička?“ zeptala jsem se tiše.
Petr pokrčil rameny. „Samozřejmě ji budu vídat. Ale už to prostě nejde.“
Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že pokud teď začnu, už nikdy nepřestanu.
Když Petr odešel do ložnice balit věci, sedla jsem si ke stolu a dívala se na talíře s večeří, které už nikdo nebude jíst. V hlavě mi hučelo. Co jsem udělala špatně? Proč mu nestačím? Proč nestačí naše rodina?
Anička přišla do kuchyně s obrázkem v ruce. „Mami, podívej, nakreslila jsem nás tři u rybníka!“
Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. „To je moc hezké, zlatíčko.“
„Kde je táta?“ zeptala se.
„Musí si něco zařídit,“ zalhala jsem.
Ten večer jsem nemohla usnout. Slyšela jsem, jak Petr tiše odchází z bytu s kufrem. Dveře cvakly a já věděla, že je to naposledy.
Další dny byly jako zlý sen. Musela jsem chodit do práce do školky na Pankráci, starat se o Aničku a předstírat, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.
Moje máma přijela hned druhý den. Přinesla bábovku a objala mě tak pevně, až mě to zabolelo.
„Janičko,“ řekla tiše, „někdy je lepší být sama než žít s někým, kdo tě nemiluje.“
Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka.
Petr mi psal jen krátké zprávy ohledně Aničky. Prý by ji chtěl vídat každý druhý víkend. Souhlasila jsem – co jiného mi zbývalo?
Jednou večer mi volala jeho sestra Lucie. „Jani, promiň, že volám… Ale Petr už nějakou dobu chodí s tou kolegyní z práce. Myslela jsem, že bys to měla vědět.“
Zavřela jsem oči a cítila, jak se mi hroutí další kus světa. Tak proto ta změna… Tak proto ta nespokojenost…
Začala jsem nenávidět jeho nové auto, jeho značkové košile i jeho touhu po lepším životě. Ale nejvíc jsem nenáviděla sama sebe za to, že jsem si toho nevšimla dřív.
Jednou večer přišla Anička za mnou do postele.
„Mami, proč je táta smutný?“
Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Někdy jsou dospělí smutní, protože nevědí, co chtějí.“
„A ty víš?“
Zamyslela jsem se. Věděla jsem jen to, že chci být dobrou mámou. Že chci Aničce ukázat, že štěstí není o penězích ani o velkém bytě.
Začala jsem chodit s Aničkou na výlety – do Stromovky, na Petřín nebo jen tak do cukrárny na rohu. Smály jsme se spolu a pomalu zapomínaly na bolest.
Jednou jsme potkaly Petra s jeho novou přítelkyní v kavárně na I.P. Pavlova. Pozdravil nás rozpačitě a Anička k němu běžela s otevřenou náručí.
Doma jsem pak dlouho přemýšlela nad tím, co mi máma říkala: „Někdy musíš pustit to, co tě bolí, abys mohla najít něco lepšího.“
Dnes už vím, že život není fér a že někdy bolí víc než cokoliv jiného. Ale taky vím, že mám sílu začít znovu – kvůli sobě i kvůli Aničce.
Možná nejsem dokonalá máma ani žena… Ale kdo z nás je? A opravdu potřebujeme k štěstí víc než lásku těch nejbližších?