Proč je pro tchyni vždycky Lenka ta lepší?

„Jano, pojď už, nebo ti vychladne polévka!“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem v předsíni, ruce špinavé od hlíny, a snažila se setřít z tváře pot a vztek. Všichni už seděli u stolu – tchyně, Petr, jeho otec a samozřejmě Lenka, Petrova sestra. Ta se smála a vyprávěla, jak jí maminka zase přispěla na nový kočárek.

„To je od tebe moc hezké, mami,“ řekl Petr, ale já jsem v jeho hlase slyšela napětí. Věděl, že mě to štve. Věděl, že už několik měsíců platíme hypotéku sami, zatímco Lenka dostává od rodičů peníze na všechno možné – na kočárek, na dovolenou, dokonce i na novou pračku. Nám tchyně maximálně zabalí pár brambor a jablka ze zahrady.

„Jano, vezmi si ještě maso,“ pobídla mě tchyně. Usmála jsem se, ale v krku mi zůstala kulička hořkosti. „Děkuju, už mám dost.“

Po obědě jsme šli s Petrem okopávat záhony. „Proč to děláme?“ vyhrkla jsem najednou. „Proč sem pořád jezdíme makat, když Lenka dostává všechno zadarmo?“

Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Je to moje máma. Co mám dělat? Začít se s ní hádat?“

„Ale proč nás bere jinak? Copak jsme horší? Nebo já nejsem dost dobrá?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to taky trápí, ale nikdy by si to nepřiznal nahlas.

Ten večer jsem nemohla usnout. Slyšela jsem, jak se v kuchyni smějí – Lenka s mámou plánovaly další výlet do lázní. Petr spal vedle mě a já přemýšlela, jestli bych měla něco říct nahlas. Jestli bych měla konečně vybuchnout.

Ráno u snídaně jsem to nevydržela. „Maminko, můžu se vás na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

Tchyně se na mě podívala přes brýle. „No jistě, Janičko.“

„Chtěla jsem se zeptat… proč vlastně Lence tak často pomáháte finančně? My s Petrem taky někdy potřebujeme pomoct.“

V místnosti zavládlo ticho. Lenka se zamračila a Petr zrudl.

Tchyně si povzdechla: „Víš, Janičko… Lenka je přece sama s dětmi. Ty máš Petra a práci ve městě. Myslela jsem, že to zvládáte.“

„Ale my máme hypotéku a taky bychom někdy ocenili trochu podpory,“ řekla jsem tiše.

Lenka protočila oči: „No jo, ale já mám dvě malé děti! Ty máš čas chodit do práce.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „To není fér,“ zašeptala jsem.

Tchyně vstala od stolu. „Janičko, nechci se hádat. Každý má jiné potřeby.“

Celou cestu domů jsme s Petrem mlčeli. Když jsme zaparkovali před naším panelákem v Brně, rozbrečela jsem se.

„Petře, já už tam nechci jezdit. Bolí mě to.“

Petr mě objal: „Já vím. Ale co když tím všechno jen zhoršíme?“

Další týdny byly napjaté. Tchyně mi volala méně často, Lenka mi přestala psát úplně. Petr byl smutný a uzavřený do sebe.

Jednou večer přišel domů s obálkou v ruce. „Máma nám poslala pět tisíc,“ řekl překvapeně.

Podívala jsem se na něj: „A co k tomu napsala?“

„Jen že nás má ráda.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na ty peníze. Byla jsem ráda? Nebo ponížená? Bylo to gesto smíření nebo jen snaha umlčet moje výčitky?

Za pár dní jsme jeli znovu na víkend do vesnice. Tentokrát bylo všechno jiné – ticho, opatrné pohledy, žádné vtipy u stolu.

Po obědě mě tchyně zastavila v kuchyni: „Janičko… promiň mi to minule. Neuvědomila jsem si, že tě to tolik trápí.“

Podívala jsem se jí do očí: „Já jen chci cítit, že jsme pro vás stejně důležití jako Lenka.“

Tchyně mě objala: „Jste. Jen to někdy neumím dát najevo.“

Nevím, jestli tomu věřím. Ale aspoň jsme si to řekly.

Doma večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší mlčet a dusit v sobě křivdu? Nebo riskovat hádku kvůli spravedlnosti? Co byste udělali vy?