Proč jsem bránila své dceři v rozvodu: Příběh Haliny a její rodiny

„To nemyslíš vážně, Lucie! Rozvod? Kvůli čemu? Máš krásný dům v Modřanech, dvě zdravé děti, manžela, který tě nikdy neuhodil a nosí ti peníze domů. Co by za to jiné ženy daly!“ křičela jsem na svou dceru a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála přede mnou v kuchyni, ruce sevřené v pěst a oči plné slz.

„Mami, ty vůbec nevíš, co se u nás děje. Peníze nejsou všechno,“ šeptla Lucie a já měla chuť jí jednu vrazit. Jak může být tak nevděčná? Vždyť já sama jsem vyrůstala v paneláku na Žižkově, kde jsme měli sotva na rohlíky a máslo. Její otec nás opustil, když jí byly tři roky, a já se musela otáčet, abychom přežily. Vždycky jsem si přála, aby měla lepší život než já.

Lucie byla od malička jiná. Už na základce snila o tom, že si vezme někoho bohatého. „Mami, já nikdy nebudu žít v chudobě jako ty,“ říkala mi s dětskou upřímností. Tehdy mě to bodlo u srdce, ale zároveň jsem byla ráda, že má ambice. Když si ve dvaceti vzala Petra – podnikatele s vlastní stavební firmou – měla jsem pocit, že se mi splnil sen. Že ona nebude muset nikdy řešit to, co já.

Jenže teď tu stojí a chce všechno zahodit. „Petra už nemiluju. On mě přehlíží, mami. Doma je dusno, pořád jen práce nebo golf s kamarády. Já už to nevydržím,“ brečela Lucie a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

„A co děti? Myslíš na ně? Myslíš na to, jak jim bude bez táty?“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. Lucie se rozplakala ještě víc a utekla do svého starého pokoje. Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem sama vychovávala Lucii bez otce. Jak jsme neměly na školní výlety ani nové boty. Jak jsem si musela brát druhou práci v nemocnici na směny, abych jí mohla koupit alespoň něco hezkého k Vánocům.

Druhý den ráno přišla Lucie do kuchyně bledá a s kruhy pod očima. „Mami, já už to rozhodnutí udělala. S Petrem jsme si všechno řekli. On taky není šťastný.“

„A co děti?“ zopakovala jsem tiše.

„Budeme se snažit být oba dobrými rodiči. Ale spolu už to nejde,“ řekla rozhodně.

V tu chvíli jsem měla chuť ji obejmout i proklít zároveň. Vždyť ona vůbec neví, co znamená být sama! Neví, jaké to je počítat každou korunu! Ale pak jsem si vzpomněla na její dětství – jak se vždycky bála tmy, jak se ke mně tiskla po nocích, když venku řádili opilci z hospody pod naším oknem. Možná právě proto tak lpím na tom, aby měla jistotu a bezpečí.

Od té doby mezi námi viselo napětí jako těžký závoj. Lucie si našla podnájem v Nuslích a děti střídaly domácnosti – týden u ní, týden u Petra. Já se snažila pomáhat jak mohla – vařila jsem jim obědy do krabiček, hlídala vnoučata po škole. Ale uvnitř mě hlodala zloba i strach: Co když se Lucie ztratí? Co když skončí jako já – sama a zlomená?

Jednou večer jsme seděly u mě v obýváku a Lucie mlčky popíjela čaj. „Mami,“ začala opatrně, „proč jsi vlastně nikdy nešla za svým štěstím? Proč jsi zůstala sama?“

Zamrazilo mě. „Protože jsem měla tebe,“ odpověděla jsem prostě.

„Ale byla jsi šťastná?“

Nevěděla jsem co říct. Možná ano – možná ne. Celý život jsem žila pro ni a nikdy jsem se neptala sama sebe, co vlastně chci já.

Lucie odešla domů a já zůstala sedět v tichu svého bytu. Přemýšlela jsem o tom všem: o svých snech, o jejích snech, o tom, co znamená být matkou v Česku dnes i před třiceti lety. Možná jsem jí opravdu bránila ve štěstí jen proto, že jsem se bála její samoty – protože ta moje byla tak těžká.

Dnes už chápu, že peníze nejsou všechno. Ale pořád mám strach: Udělala jsem pro svou dceru to nejlepší? Nebo jsem ji jen držela ve zlaté kleci svých vlastních obav?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo bránit své dceři v rozvodu – nebo by měla nechat dítě jít vlastní cestou?