Proč jsem zůstala sama, když jsem vyhrála jeho srdce?

„Tak co, Andreo, pořád si myslíš, že tohle je štěstí?“ ozývá se mi v hlavě hlas mojí matky, zatímco sedím na okraji postele a zírám do tmy. Venku prší a kapky bubnují na parapet. Všude kolem mě je ticho, které mě dusí. Petr měl dnes přijít. Slíbil mi to. Ale už je skoro půlnoc a jeho telefon mlčí.

Vzpomínám si na první den, kdy jsme se potkali. Bylo to v malé kavárně na Letné. Seděla jsem sama s knížkou, když si ke mně přisedl. „Můžu?“ usmál se a já jen kývla. Byl jiný než ostatní – vtipný, chytrý, pozorný. Povídali jsme si o všem možném: o filmech, o politice, o tom, jak je těžké najít někoho, kdo vás opravdu pochopí. A pak mi řekl: „Mám ženu a dvě děti.“

Měla jsem odejít. Věděla jsem to. Ale místo toho jsem tam zůstala a poslouchala ho dál. „Není to tak jednoduché,“ vysvětloval mi. „Snažím se být dobrým otcem, ale s manželkou už si nemáme co říct.“

Začalo to nevinně – pár zpráv denně, občasné setkání v parku nebo v kině. Pak přišly dlouhé večery u mě doma, kdy jsme spolu vařili nebo jen tak leželi na gauči a povídali si. Cítila jsem se s ním živá. Poprvé po letech jsem měla pocit, že mě někdo opravdu vidí.

Moje kamarádka Jana mě varovala: „Andreo, on nikdy neodejde od rodiny. Jen tě využívá.“ Ale já jí nevěřila. Petr mi slíbil, že to jednou udělá. A pak to opravdu udělal.

Bylo to před rokem. Přišel ke mně s kufrem v ruce a slzami v očích. „Řekl jsem to Aleně,“ zašeptal. „Odcházím.“ Objala jsem ho a myslela si, že teď už bude všechno dobré.

Jenže nebylo.

První týdny byly krásné – chodili jsme na procházky po nábřeží, vařili spolu večeře, smáli se maličkostem. Ale brzy se začaly objevovat stíny minulosti. Petr byl často zamyšlený, někdy i podrážděný. Volala mu dcera: „Tati, proč už nejsi doma?“ Jeho bývalá žena mu psala dlouhé zprávy plné výčitek.

Jednoho večera přišel domů pozdě a byl úplně mimo. „Byl jsem za dětmi,“ řekl tiše. „Plakaly.“

„A co jsi čekal?“ vyjela jsem na něj. „Že budou šťastné?“

„To není fér,“ bránil se. „Kvůli tobě jsem všechno opustil.“

„Kvůli mně? Nebo kvůli sobě?“

Od té doby mezi námi viselo napětí. Petr začal trávit víc času mimo domov – prý práce, prý děti potřebují pomoct s úkoly. Já seděla sama v našem bytě a čekala na zprávu nebo telefonát.

Moji rodiče mě přestali navštěvovat. Táta mi řekl do očí: „Zklamala jsi nás.“ Máma jen plakala a prosila mě, abych si našla někoho svobodného.

Kamarádi se mi začali vyhýbat. Jana mi napsala: „Nechci být součástí tohohle divadla.“

A Petr? Ten byl čím dál víc duchem nepřítomný. Jednou jsem ho slyšela telefonovat s Alenou: „Neboj se, dětem nic nechybí… Ano, budu tam zítra… Ano, vím, že jsi unavená…“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o něm, o tom, jestli jsme vůbec měli právo být spolu.

Jednou večer jsme seděli u stolu a mlčeli. Petr najednou řekl: „Víš, Andreo… Možná jsme udělali chybu.“

„Chceš odejít?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím,“ odpověděl a díval se do stolu.

Ten večer odešel spát na gauč.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Petr byl pořád pryč a já byla pořád sama. Začala jsem chodit do práce dřív a vracela se později jen proto, abych nemusela být doma.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Aleny: „Doufám, že jsi šťastná. Kvůli tobě moje děti pláčou každou noc.“

Rozbrečela jsem se a nemohla přestat.

Dnes je to přesně rok od chvíle, kdy Petr odešel od rodiny kvůli mně. Sedím tu sama a přemýšlím: Stálo to za to? Je možné postavit štěstí na neštěstí druhých?

Možná bych měla začít znovu – sama za sebe. Ale jak? Jak se dá žít s tímhle pocitem viny?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit sobě samé?