„Proč nevaříš jako Jana?” – Moje zpověď u českého rodinného stolu
„Proč nevaříš jako Jana?“ ozvalo se znovu od stolu, kde Petr seděl s naším synem Matějem a upřeně zíral na talíř s obyčejnými těstovinami. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď. Už poněkolikáté tento týden. „Jana dělala včera domácí svíčkovou a ještě buchty. A ty?“ pokračoval Petr, aniž by zvedl oči. Matěj se na mě podíval s otázkou v očích, jako by čekal, že začnu křičet nebo brečet.
Místo toho jsem se zhluboka nadechla. „Jano je doma s malou, má na to čas. Já přijdu domů v šest večer a jsem ráda, že vůbec něco uvařím,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Petr protočil oči. „To je pořád dokola. Všichni to zvládají líp než ty.“
Ta věta mě bodla přímo do srdce. Všichni to zvládají líp než já? Opravdu si to myslí? Celý den v práci, kde mi šéfka zadává úkoly na poslední chvíli, kolegyně pomlouvají a já se snažím být perfektní. Pak běžím do školky pro Matěje, nakoupit, doma rychle něco uvařit, vyprat, uklidit. A místo vděku slyším jen výčitky.
Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, kde se to pokazilo. Když jsme se s Petrem brali, byl jiný. Smáli jsme se spolu, plánovali výlety, byli jsme tým. Teď mám pocit, že jsem jen služka a kuchařka, která nikdy není dost dobrá.
Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem se svěřila kolegyni Martině. „Víš, Lucko,“ řekla mi tiše, „já to mám doma podobně. Můj muž pořád mluví o tom, jak jeho máma pekla každý víkend koláče. Ale nikdy nevidí, co všechno pro rodinu dělám.“
Ten den jsem přišla domů později než obvykle. Matěj seděl u televize a Petr byl na telefonu. V kuchyni byl nepořádek a v lednici jen vajíčka a párky. Udělala jsem rychlou omeletu a položila ji na stůl.
„Tohle máme zase k večeři?“ zeptal se Petr otráveně.
„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „A jestli ti to nestačí, můžeš si uvařit sám.“
Petr se zarazil. „Co to do tebe vjelo?“
„Jsem unavená,“ řekla jsem popravdě. „Celý den makám a místo poděkování slyším jen výčitky. Myslíš si, že láska je jen o tom, co je na talíři? Že když nevařím jako Jana, tak jsem horší žena?“
Chvíli bylo ticho. Matěj se na mě díval velkýma očima.
„Mami… já mám tvoje omelety rád,“ řekl tiše.
V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí. Pohladila jsem ho po vlasech a usmála se skrz slzy.
Petr mlčel. Večer za mnou přišel do ložnice.
„Promiň,“ řekl tiše. „Možná jsem byl nespravedlivý.“
„Možná?“ zopakovala jsem ironicky.
Sedl si ke mně na postel. „Víš… já jen… mám pocit, že už nejsme jako dřív. Že jsme každý někde jinde.“
„A myslíš si, že to spraví svíčková?“
Petr pokrčil rameny. „Nevím… možná bych měl taky něco změnit.“
Dny plynuly a napětí mezi námi viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Jednou večer přišel Petr domů dřív a já ho našla v kuchyni s kuchařkou v ruce.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Zkouším udělat guláš podle receptu od táty,“ odpověděl rozpačitě.
Sedla jsem si ke stolu a pozorovala ho. Neuměl krájet cibuli, maso mu padalo z prkénka na zem a celá kuchyň voněla spáleninou. Ale snažil se.
Když jsme pak seděli u stolu a jedli jeho přesolený guláš, Matěj se smál: „Tati, tohle je lepší než ve školní jídelně!“
Petr se usmál a poprvé po dlouhé době jsme se všichni zasmáli spolu.
Od té doby jsme začali vařit občas společně – někdy já, někdy Petr, někdy i Matěj pomáhal míchat těsto nebo krájet zeleninu. Nebylo to dokonalé, ale bylo to naše.
Jednou jsme pozvali na večeři i Janu s jejím mužem Tomášem a jejich malou dcerkou. Jana přinesla domácí koláč a já udělala jednoduchou polévku. Povídaly jsme si o práci, dětech i o tom, jak je těžké všechno zvládnout.
Když odešli, Petr mi řekl: „Víš co? Myslím, že jsi skvělá máma i žena. A že tvoje omeleta je prostě nejlepší.“
Usmála jsem se a objala ho.
Někdy si říkám – proč máme tendenci srovnávat se s ostatními? Proč neumíme ocenit to obyčejné a každodenní? Možná bychom měli častěji říkat děkuji za malé věci… Co myslíte vy?