Proč už babička nechodí? Příběh o tichu, které bolí

„Mami, proč už babička nechodí?“ zeptala se mě Anička, když jsme včera večer skládaly puzzle u stolu. Její oči byly plné očekávání, ale já jsem v tu chvíli neměla žádnou odpověď. Jen jsem ji pohladila po vlasech a řekla: „Možná má hodně práce, zlatíčko.“ Ale v duchu jsem cítila, jak mě ta otázka pálí až do morku kostí.

Je to už přes půl roku, co k nám moje tchyně, paní Marie Novotná, naposledy přišla. Bydlíme přitom ve stejném městě, jen pár zastávek tramvají od sebe. Dřív chodila skoro každý týden – přinesla koláče, povídala si s dětmi, někdy mi pomohla s úklidem nebo vařením. Teď je ale ticho. Nezavolá, nenapíše ani krátkou zprávu. Když jsem jí zkoušela volat já, telefon zvedla jen jednou a rychle ukončila hovor s výmluvou na bolest hlavy.

Můj muž Petr si toho všiml taky. „Nech ji být, Lucko,“ řekl mi jednou večer, když jsem seděla u stolu s mobilem v ruce a přemýšlela, jestli mám zkusit zavolat znovu. „Ona se ozve, až bude chtít.“ Ale já jsem cítila, že to není tak jednoduché. Děti ji mají rády a já nechci, aby měly pocit, že je někdo ignoruje. Sama jsem vyrůstala bez babičky a vím, jaké to je – dívat se na ostatní děti na hřišti, jak jim babičky nosí svačiny a povídají pohádky.

Jednou jsem se odhodlala a šla za Marií osobně. Stála jsem před jejím bytem s kyticí narcisů a koláčem v ruce. Dveře mi otevřela až po dlouhém zvonění. „Ahoj Marie,“ začala jsem opatrně. „Děti se ptají, kdy přijdeš.“ Podívala se na mě skrz řetízek na dveřích a jen pokrčila rameny. „Nemám teď náladu na návštěvy,“ řekla tiše a zavřela dveře dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Cestou domů jsem měla slzy na krajíčku. Co jsem udělala špatně? Přemítala jsem nad každým slovem, které jsme si kdy vyměnily. Byla jsem někdy příliš upřímná? Nebo jsem ji nepozvala dost často? Petr jen mávl rukou: „Moje máma je složitá ženská. Třeba má nějaké svoje starosti.“ Ale já cítila, že to není jen o ní.

Začala jsem si všímat maličkostí. Když jsme potkali Marii v obchodě, rychle se otočila do jiné uličky. Na Facebooku přestala lajkovat fotky dětí. Na jejich narozeniny poslala jen strohou SMS: „Všechno nejlepší.“ Anička mi pak večer šeptala: „Mami, babička už mě nemá ráda?“

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a já už to nevydržela: „Myslíš, že jsme jí nějak ublížili?“ Petr dlouho mlčel a pak řekl: „Víš… ona byla vždycky trochu žárlivá na to, že máš s dětmi tak blízký vztah. Možná si připadá zbytečná.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk. Vždyť já bych byla ráda, kdyby tu byla víc! Vždycky jsem ji zvala na oslavy, nabízela jí hlídání dětí… Ale možná jsem jí nedala dost najevo, že je pro nás důležitá.

Rozhodla jsem se napsat jí dopis. Seděla jsem u stolu dlouho do noci a psala o tom, jak nám chybí její smích v kuchyni, jak děti vzpomínají na její pohádky a jak bych byla ráda, kdybychom mohli být zase rodina jako dřív. Dopis jsem vhodila do její schránky a čekala.

Dny plynuly a nic se nedělo. Děti se dál ptaly na babičku a já už nevěděla, co říct. Začala jsem pochybovat sama o sobě – jestli nejsem špatná snacha, jestli jsem něco nepokazila nenávratně.

Jednoho dne přišel Petr domů s vážným výrazem ve tváři. „Mluvil jsem s mámou,“ řekl tiše. „Říkala, že se cítí osamělá a že má pocit, že už do našeho života nepatří.“

Seděla jsem dlouho do noci u okna a přemýšlela o tom všem. Proč je tak těžké říct si navzájem pravdu? Proč místo slov volíme ticho? Děti spaly a já cítila prázdno tam, kde dřív bývala jistota rodiny.

Dnes už vím, že někdy nestačí jen čekat, až druhý přijde sám. Možná musíme udělat první krok znovu a znovu – i když to bolí a i když nevíme, jestli to má smysl.

A tak se ptám: Má cenu bojovat o vztahy v rodině i tehdy, když druhý mlčí? Nebo je lepší nechat věci být a chránit vlastní klid? Co byste udělali vy na mém místě?