Půjčil naše poslední úspory kamarádovi. To byl poslední hřebíček do rakve našeho manželství.

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Naše poslední peníze? Bez toho, abys mi to aspoň řekl?“ křičela jsem na něj v kuchyni, zatímco se mi ruce třásly a v očích pálily slzy. Petr stál u lednice, ruce v kapsách, a díval se na mě tím svým provinilým pohledem. „Eliško, prosím tě, uklidni se. Honza je můj kamarád, potřeboval pomoc. Vždyť víš, jak je na tom špatně…“

„A co my? My jsme na tom snad dobře? Máme na účtu posledních dvacet tisíc a ty je prostě pošleš pryč? Co budeme dělat, až přijde složenka za elektřinu? Nebo když se něco stane dětem?“

Petr se odvrátil a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď. Už několik měsíců jsme žili z ruky do pusy. Po tom, co Petr přišel o práci v autodílně, jsem tahala domácnost sama ze své prodavačské výplaty. Každá koruna byla drahá. A on… prostě všechno zahodil.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme seděli u stolu a počítali, co si můžeme dovolit koupit. Jak jsme dětem vysvětlovali, že letos nebude dovolená u moře, protože musíme šetřit. Jak jsem si odříkala nové boty a místo toho kupovala levnější potraviny. A teď? Petr to všechno hodil za hlavu kvůli kamarádovi, který už několikrát slíbil, že nám peníze vrátí – a nikdy to neudělal.

„Víš co?“ řekla jsem tiše a zhluboka se nadechla. „Jestli ti na Honzovi záleží víc než na vlastní rodině, tak si běž za ním. Já už tohle dál nezvládnu.“

Petr na mě vytřeštil oči. „To nemyslíš vážně… Eliško, vždyť jsme rodina!“

„Rodina si má pomáhat. Ale taky si má důvěřovat a rozhodovat spolu. Ty jsi mě zradil.“

Odešla jsem do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Slyšela jsem, jak Petr chodí po bytě sem a tam, jak si něco mumlá pod vousy. Děti byly u babičky na víkend – díkybohu, protože bych jim nedokázala vysvětlit, proč maminka pláče.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když už nikdy ty peníze neuvidíme? Co když nám vypnou elektřinu? Co když přijdu o práci a nebudeme mít ani na jídlo? A hlavně – co když už Petrovi nikdy nebudu moct věřit?

Ráno jsem vstala s těžkým srdcem. Petr seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. „Promiň,“ zašeptal. „Nevěděl jsem, že tě to tak vezme.“

„To je právě ono,“ odpověděla jsem unaveně. „Ty nikdy nevíš. Nikdy se nezeptáš. Prostě rozhoduješ za nás oba.“

Zavládlo ticho. Pak Petr vstal a začal se oblékat. „Jdu za Honzou. Zkusím ty peníze dostat zpátky.“

Jenže já už věděla, že to není jen o těch penězích. Bylo to o důvěře, která se mezi námi rozpadla jako domeček z karet.

Ten den jsem poprvé vážně přemýšlela o rozchodu. Zavolala jsem své sestře Lence a všechno jí vyklopila. „Eliško, musíš myslet hlavně na sebe a děti,“ řekla mi pevně do telefonu. „Petr tě pořád jen využívá.“

Večer se Petr vrátil domů s prázdnou. „Honza nemá nic,“ řekl tiše. „Slíbil, že jakmile něco vydělá…“

„Už žádné sliby,“ přerušila jsem ho. „Já už ti nevěřím.“

Následující týdny byly peklo. Petr se snažil napravit chybu – chodil po brigádách, nosil domů drobné peníze, ale mezi námi bylo ticho a chladno jako v lednu. Děti cítily napětí, ptaly se, proč je tatínek pořád smutný a proč maminka tolik mlčí.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do ložnice: „Mami, vy se s tátou rozvedete?“ Rozplakala jsem se před ní poprvé v životě.

Nakonec jsem udělala rozhodnutí – pro sebe i pro děti. Po dvaceti letech společného života jsem Petrovi oznámila, že chci rozvod.

„To kvůli těm penězům?“ ptal se zoufale.

„Nejen kvůli nim,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala sama od sebe. „Kvůli tomu, že už ti nemůžu věřit.“

Bylo to těžké období – stěhování do malého bytu, soudy o děti, nekonečné papírování a slzy. Ale postupně jsem začala znovu dýchat. Našla jsem si lepší práci v knihkupectví a děti začaly být zase veselé.

Občas potkám Petra ve městě – je unavený, zestárlý o deset let. Někdy si říkám, jestli jsem neměla být trpělivější… Ale pak si vzpomenu na ten pocit bezmoci a zrady.

Možná by mě zajímalo: Myslíte si, že je možné odpustit takovou zradu? Nebo je důvěra jednou provždy pryč?