Rozbité iluze: Pravda pod dokonalým obrazem

„Tohle nemůže být pravda,“ šeptala jsem sama sobě, zatímco jsem zírala na obrazovku svého telefonu. Bylo půl druhé ráno a v bytě panovalo ticho, které rušilo jen slabé chrápání naší osmileté Aničky z vedlejšího pokoje. Petr ležel vedle mě, zády ke mně, a já měla pocit, že mezi námi zeje propast hluboká jako Macocha. Ta zpráva byla krátká, ale všechno změnila: „Miluju tě. Chci tě zase vidět. P.“

Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Věděla jsem, že to není omyl. Věděla jsem, že P. není žádná Petra nebo Pavlína, ale Petr – můj Petr. Ten, který mi před dvanácti lety slíbil věrnost před Bohem i před našimi rodiči v kostele svatého Jakuba. Ten, se kterým jsme si plánovali život až do stáří.

Ráno jsem se snažila chovat normálně. Připravila jsem Aničce svačinu do školy – rohlík s máslem a šunkou, její oblíbený jablkový džus. Petr seděl u stolu a listoval novinami, jako by se nic nestalo. „Dáš si kafe?“ zeptala jsem se tiše.

„Jo, díky,“ odpověděl bez pohledu na mě.

V tu chvíli jsem měla chuť mu ten hrnek rozbít o hlavu. Ale místo toho jsem mu ho postavila před nos a sledovala, jak si do něj sypal cukr. V hlavě mi běžely tisíce otázek. Kdo je ta druhá? Jak dlouho to trvá? Co všechno je ještě lež?

Když Anička odešla do školy a já zůstala s Petrem sama, už jsem to nevydržela.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se přímo.

Petr ztuhl. „Cože?“

„Ta žena, které jsi psal v noci zprávu.“

Chvíli mlčel. Pak si povzdechl a podíval se na mě pohledem, který jsem nepoznávala.

„Lucie… já… je to kolegyně z práce. Nic to neznamená.“

„Nic to neznamená? Miluju tě? Chci tě zase vidět?“

Petr sklopil oči. „Je to složitější.“

V tu chvíli jsem věděla všechno. Všechno, co jsme budovali – společné víkendy na chalupě u Tišnova, večery u televize s vínem, hádky kvůli penězům i smíření v posteli – bylo najednou pryč. Zůstala jen prázdnota a bolest.

Dny plynuly v mlze. Petr se snažil být doma víc než dřív, ale bylo to nucené. Anička si všímala napětí a ptala se mě: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Nevěděla jsem, co jí říct. Nechtěla jsem jí brát iluze o rodině, kterou jsem sama ztratila.

Jednou večer, když Anička usnula a já seděla v kuchyni s hrnkem čaje, přišel Petr za mnou.

„Lucie… já nechci odejít. Kvůli Aničce.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě ho litovala. Ne proto, že by mě zradil, ale proto, že byl stejně ztracený jako já.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Co my dva?“

Petr mlčel.

Začali jsme žít vedle sebe jako spolubydlící. Každý den jsme hráli divadlo pro Aničku – společné večeře, úsměvy u stolu, povídání o škole. Ale v noci jsme každý leželi na své straně postele a mezi námi bylo ticho těžší než olovo.

Jednou jsem potkala svou kamarádku Hanu na trhu na Zelňáku. Poznala hned, že něco není v pořádku.

„Lucie, co se děje? Jsi bledá jak stěna.“

Rozbrečela jsem se tam mezi stánky s jablky a bramborami. Hana mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Nemůžeš žít jen pro dítě.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit, že bez Aničky už nic nemá smysl?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas – o strachu z opuštění, o vzteku na Petra i na sebe samu za to, že jsem nic nepoznala dřív. Psycholožka mi řekla: „Lucie, nejste jediná. Ale musíte si dovolit být šťastná.“

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice a objala mě kolem krku.

„Mami, mám tě ráda. I když jsi smutná.“

Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ne kvůli bolesti, ale kvůli tomu malému světýlku naděje.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli někdy Petrovi odpustím nebo jestli budeme rodina jako dřív. Ale vím jedno: už nikdy nechci žít ve lži.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije jen pro zdání? A kolik z nás má odvahu přiznat pravdu – sobě i ostatním?