Rozpolcená rodina: Boj o druhé dítě

„Tohle už opravdu nemyslíš vážně, Alexandro,“ zasyčel Petr, když jsem mu opatrně položila ruku na rameno. Seděl u kuchyňského stolu, prsty nervózně bubnoval do dřeva a v očích měl ten známý vzdor. „Je mi pětapadesát. Už jsem si svoje odžil. Dvě děti mám, jedno s tebou. Proč ti to nestačí?“

Ztěžka jsem polkla. V hlavě mi vířily myšlenky, které jsem se snažila potlačit už měsíce. Ale touha po druhém dítěti byla silnější než strach z další hádky. „Protože mám pocit, že naše rodina není úplná,“ zašeptala jsem. „A protože vím, že bych to zvládla. My bychom to zvládli.“

Petr se zvedl a přešel k oknu. Zíral ven na šedivý dvorek paneláku v Modřanech, kde jsme bydleli posledních sedm let. „Já už nemám sílu začínat znovu. Chci klid. Chci si užívat to, co máme.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli na gauči, smáli se nad starými českými filmy a plánovali dovolenou na Šumavě. Ale taky ty tiché noci, kdy jsem ležela vedle něj a představovala si, jak držím v náručí ještě jedno miminko.

Petr měl za sebou dvě manželství. S první ženou, Janou, měl syna Tomáše, kterému bylo dvaadvacet a studoval v Brně informatiku. S druhou ženou, Lenkou, měl sedmnáctiletou dceru Kláru, která žila s matkou v Plzni a s Petrem se vídala jen občas. A pak jsme tu byli my – já a naše pětiletá dcera Eliška.

„Myslíš si, že je fér chtít po mně další dítě?“ zeptal se Petr tiše, aniž by se otočil.

„Myslím si, že je fér chtít být šťastná,“ odpověděla jsem.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Petr odešel spát do obýváku a já zůstala sama v ložnici s Eliškou, která se ke mně přitulila a šeptala: „Maminko, proč jsi smutná?“

Jak jí mám vysvětlit, že její maminka touží po sourozenci pro ni? Že cítím prázdno, které nedokáže zaplnit ani láska k ní, ani k Petrovi?

Další dny byly napjaté. Petr chodil domů později než obvykle a já se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Jana si toho všimla hned.

„Alex, co se děje? Vypadáš jako tělo bez duše.“

„To nic není,“ zalhala jsem.

Ale večer doma jsem už nevydržela. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Martině.

„Marti, já už nevím, co mám dělat. Petr další dítě nechce a já mám pocit, že bez toho nemůžu být šťastná.“

„A co Eliška? Nestačí ti?“

„Miluju ji nade vše. Ale vždycky jsem chtěla dvě děti. A teď mám pocit, že mi ujíždí vlak.“

Martina mlčela. Pak řekla: „Musíš si rozmyslet, co je pro tebe důležitější – tvoje touha nebo vaše manželství.“

Ten večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela o tom, jak jsme s Petrem začínali. Bylo mi devětadvacet a on byl charismatický padesátník s jiskrou v oku. Všichni mě varovali – „Je moc starý! Má za sebou dvě manželství! Má děti!“ – ale já byla zamilovaná až po uši.

První roky byly krásné. Petr byl pozorný, nosil mi květiny z tržnice na Andělu, bral mě na výlety do Českého ráje a smál se mým vtipům. Když se narodila Eliška, byla jsem nejšťastnější žena na světě.

Ale čas běžel a já cítila, jak se mezi námi něco mění. Petr byl unavenější, často si stěžoval na práci i na zdraví. Já naopak cítila nový příval energie – Eliška rostla a já chtěla ještě jednou zažít to kouzlo mateřství.

Jednoho dne přišla Klára na návštěvu. Seděli jsme u stolu a ona si hrála s Eliškou.

„Tati, proč už nemáme dalšího sourozence?“ zeptala se najednou.

Petr se zarazil a podíval se na mě.

„To není tak jednoduché,“ řekl tiše.

Klára pokrčila rameny: „Já bych klidně dalšího bráchu nebo ségru brala.“

Po jejím odchodu jsme s Petrem seděli mlčky u kávy.

„Vidíš? I Klára by byla ráda,“ zkusila jsem opatrně.

Petr zavrtěl hlavou: „Ty to nechápeš. Já už nemám sílu začínat znovu s plínkami a nočním vstáváním.“

„Ale já ano!“ vyhrkla jsem zoufale.

Rozplakala jsem se. Petr mě objal, ale bylo to objetí plné smutku a rezignace.

Další týdny byly jako zlý sen. Každý den jsem přemýšlela o tom, jestli mám právo chtít víc. Jestli je sobecké toužit po druhém dítěti, když můj muž už nechce být znovu otcem.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Alexandro,“ začal nakonec váhavě, „já tě miluju. Ale už nemůžu dál žít v tomhle napětí.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich únavu i bolest.

„Co tím chceš říct?“

„Možná bychom si měli dát pauzu. Abys měla čas si rozmyslet, co vlastně chceš.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Najednou jsem měla pocit, že všechno ztrácím – manžela i možnost mít ještě jedno dítě.

Následující dny byly plné ticha a slz. Petr odešel k Tomášovi do Brna a já zůstala s Eliškou sama v našem bytě v Modřanech.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po nábřeží Vltavy a přemýšlela o svém životě. O tom, co je pro mě opravdu důležité.

Jednoho dne mi Eliška podala obrázek – nakreslila naši rodinu: mě, ji a Petra… a vedle nás ještě jedno malé dítě.

„To je kdo?“ zeptala jsem se tiše.

„To je můj bráška nebo sestřička,“ usmála se Eliška nevinně.

V tu chvíli jsem pochopila, že moje touha není jen moje – že i Eliška by ráda měla sourozence.

Ale zároveň jsem věděla, že nemůžu nutit Petra k něčemu, co nechce.

Po několika týdnech mi Petr zavolal.

„Alexandro… chybíte mi obě dvě.“

„I ty nám chybíš.“

Sešli jsme se v malé kavárně u Karlova náměstí. Seděli jsme naproti sobě a dlouho mlčeli.

Nakonec jsem řekla: „Možná nikdy nebudeme mít druhé dítě. Ale nechci přijít o tebe ani o naši rodinu.“

Petr mi stiskl ruku: „Já taky ne.“

A tak jsme se rozhodli dát našemu vztahu ještě šanci – bez slibů a plánů do budoucna. Jen s vědomím, že někdy je třeba vzdát se vlastních snů kvůli těm, které milujeme nejvíc.

Občas si ale stejně kladu otázku: Je správné vzdát se svého snu kvůli druhému? Nebo bych měla bojovat dál? Co byste udělali vy?