Samota mezi regály: Příběh jedné knihovnice z Vinohrad

„Paní Hrdličková, nezapomněla jste dneska zamknout zadní vchod?“ ozvalo se za mnou, když jsem v podvečer skládala poslední knihu do regálu. Lekla jsem se, až mi kniha vypadla z ruky. „Ach, pane Novotný, vy jste mě vylekal!“ snažila jsem se zakrýt rozpaky úsměvem. On se jen pousmál a podal mi svazek básní od Seiferta. „Promiňte, nechtěl jsem vás vyrušit. Jen jsem si všiml, že prší a vy jste nechala otevřené dveře.“

Bylo mi tehdy už přes padesát a knihovna na Vinohradech byla mým druhým domovem. První domov – ten skutečný – byl prázdný a tichý. Po smrti maminky jsem zůstala sama. Nikdy jsem neměla děti, nikdy jsem nebyla vdaná. Vztahy mi vždycky nějak vyšuměly mezi prsty, jako by se mě život bál dotknout.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem poprvé pocítila, že samota už není jen bolestí, ale stala se mou součástí. Bylo to po pohřbu maminky. Seděla jsem u kuchyňského stolu, dívala se na její oblíbený hrnek a přemýšlela, jestli bych měla někomu zavolat. Ale komu? Kamarádky ze školy už měly své rodiny, své starosti. Já měla jen knihy a ticho.

„Můžu vám pomoct s těmi krabicemi?“ zeptal se pan Novotný a já si uvědomila, že stojí vedle mě s nataženou rukou. „Děkuju,“ odpověděla jsem tiše. Bylo to poprvé po dlouhé době, co mi někdo nabídl pomoc bez toho, aby něco očekával.

Začali jsme spolu mluvit častěji. Nejprve o knihách – on miloval detektivky od Škvoreckého, já poezii. Pak o počasí, o tramvajích na Vinohradech, o tom, jak se Praha mění. Jednou přišel s čerstvými koláčky z pekařství na rohu. „Myslel jsem, že byste mohla mít chuť na něco sladkého,“ řekl rozpačitě.

Byl vdovec. Jeho žena zemřela před pěti lety na rakovinu. Měl dvě dospělé děti, ale žili daleko. „Někdy mám pocit, že už mě nikdo nepotřebuje,“ přiznal jednou večer mezi regály. „Víte, jaké to je?“

Přikývla jsem. Věděla jsem to až příliš dobře.

Jednoho dne mi zavolali z nemocnice – výsledky krevních testů nebyly dobré. Seděla jsem na lavičce před knihovnou a dívala se do šedého nebe. Cítila jsem strach a zároveň prázdnotu. Komu bych to měla říct? Komu by na tom záleželo?

Pan Novotný přišel ten den dřív než obvykle. „Vypadáte smutně,“ poznamenal opatrně. Mlčela jsem dlouho, ale nakonec jsem mu všechno řekla. O nemoci, o strachu, o tom, jak mám pocit, že už je pozdě začínat něco nového.

„Nikdy není pozdě,“ řekl tiše a vzal mě za ruku. Bylo to poprvé po letech, co mě někdo držel za ruku.

Začali jsme spolu trávit víc času i mimo knihovnu. Chodili jsme na procházky do Riegrových sadů, seděli jsme v kavárně Slavia a pozorovali Vltavu. Smáli jsme se spolu i mlčeli – a to mlčení už nebylo tíživé.

Moje nemoc nebyla vážná, ale donutila mě přemýšlet o životě jinak. O tom, kolik času mi ještě zbývá a co s ním chci udělat.

Jednoho večera jsme seděli u mě doma a pili čaj z maminčina hrnku. „Myslíte si někdy, že jsme promarnili příliš mnoho času?“ zeptala jsem se.

„Možná,“ odpověděl pan Novotný zamyšleně. „Ale možná jsme jen čekali na tu správnou chvíli.“

Moje sestra Jana mi jednou vyčetla: „Proč jsi nikdy nechtěla rodinu? Proč jsi všechno obětovala mamince?“ Neuměla jsem jí odpovědět. Možná proto, že jsem nikdy nebyla dost odvážná žít pro sebe.

Teď mám pocit, že bych to ještě mohla zkusit.

Když dnes večer zamykám knihovnu a slyším za sebou kroky pana Novotného, usměju se sama pro sebe. Možná je opravdu čas začít žít jinak.

Někdy přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije v tichu a čeká jen na to, až jim někdo nabídne ruku? A kolik z nás má odvahu tu ruku přijmout?