Samotný útěk: Když dovolená rozbije rodinu

„To si děláš srandu, Tomáši! Ty fakt jedeš sám na týden do Beskyd a mě tady necháš s dětma?“ Janin hlas se mi zarýval do uší jako ledová sprcha. Stál jsem v předsíni, kufr už připravený, a najednou jsem si nebyl jistý vůbec ničím.

„Jano, já… já jsem si to fakt zasloužil. Po těch letech v práci, po tom všem…“ snažil jsem se vysvětlit, ale věděl jsem, že to zní sobecky. „Dostal jsem tu novou pozici, šéf mi dal volno. Jen na pár dní. Potřebuju si vyčistit hlavu.“

„A já nepotřebuju? Doma s dětma, pořád dokola? Víš vůbec, jaký to je?“ Její oči byly plné slz a zlosti. Malý Matěj se mezitím připlížil do chodby a chytil mě za ruku. „Tati, ty fakt pojedeš pryč?“

V tu chvíli jsem měl chuť všechno zrušit. Ale něco ve mně křičelo: „Teď nebo nikdy!“ Celý život jsem dělal všechno pro ostatní. Pro Janu, pro děti, pro rodiče. A teď, když se mi konečně něco povedlo – povýšení na vedoucího směny v továrně v Kolíně – jsem chtěl aspoň na chvíli být jen sám sebou.

Když jsem seděl ve vlaku do Ostravice, hlavou mi běžely Janiny výčitky. Snažil jsem se je zahnat pohledem z okna na rozkvetlé louky a kopce. Ale stejně jsem cítil tíhu v hrudi. Co když má Jana pravdu? Co když je tohle začátek konce?

První den v penzionu byl zvláštní. Všude ticho, žádné dětské křiky, žádné hádky o to, kdo bude dneska vařit nebo uklízet. Jen já a šumění lesa za oknem. Večer jsem si otevřel pivo a napsal Janě zprávu: „Jsem v pořádku. Myslím na vás.“ Odpověď nepřišla.

Druhý den jsem vyrazil na Lysou horu. Cestou jsem potkal staršího pána – Františka – který šel stejným směrem. Dali jsme se do řeči.

„Taky utíkáte před rodinou?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Spíš před sebou,“ přiznal jsem.

František se zasmál: „Já utíkal celý život. Až když mi žena umřela, pochopil jsem, že už není kam.“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Celý večer jsem pak seděl na terase penzionu a přemýšlel o tom, co vlastně chci. Jestli je moje štěstí opravdu oddělené od štěstí Jany a dětí.

Třetí den přišla zpráva od Jany: „Matěj má horečku. Nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli mě zaplavila vina. Zavolal jsem jí hned zpátky.

„Jano, promiň… Já… mám přijet?“

„Nechci tě tady,“ řekla tiše. „Ale už nikdy mi tohle neudělej.“

Zbytek pobytu byl jako ve snu. Už jsem si nedokázal užít ani výhledy na hory, ani klidné večery. Pořád jsem myslel na to, jak moc jsem Janu zklamal.

Když jsem se vrátil domů, bylo ticho. Děti mě objaly, ale Jana se mi vyhýbala pohledem.

Večer jsme seděli v kuchyni naproti sobě.

„Víš, Tomáši,“ začala po dlouhé chvíli mlčení, „já ti přeju odpočinek. Ale proč jsi mě nikdy nepozval s sebou? Proč jsi neřekl: Jano, pojďme to zvládnout spolu?“

Nevěděl jsem, co říct. Vždycky jsem měl pocit, že musím všechno zvládnout sám. Že musím být silný chlap, co neukazuje slabost ani únavu.

„Já… nevím,“ zašeptal jsem. „Možná jsem se bál, že když poprosím o pomoc nebo o společnost, budu slabý.“

Jana se rozplakala.

„Já už taky nemůžu být pořád silná,“ řekla tiše.

Ten večer jsme spolu dlouho mluvili. O strachu ze samoty, o únavě z každodenní rutiny, o tom, jak moc nám chybí společné chvíle bez dětí i bez povinností.

Začali jsme plánovat víkend jen pro nás dva – babička by pohlídala děti a my bychom jeli třeba jen do Prahy na výstavu a večeři.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Důvěra už nebyla samozřejmostí. Každý můj pozdní příchod domů teď Jana sledovala s obavou v očích.

Někdy si říkám: Stálo mi to za to? Může člověk najít štěstí sám pro sebe, když tím zraní ty nejbližší? Nebo je rodina vždycky víc než vlastní touhy?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě všechno napravit?