„Sbal kufry a přijeď hned!“ – Když tchyně ovládne váš život

„Sbal kufry a přijeď hned! Slyšíš mě, Lenko? Tohle už dál nejde!“ křičela do telefonu paní Jarmila, moje tchyně, zatímco jsem držela v náručí našeho třítýdenního syna Filípka. Bylo půl jedenácté večer a já už několik hodin nejedla, protože Filípek měl koliku a já jsem byla na pokraji sil. Můj muž Petr seděl v obýváku s notebookem na klíně a předstíral, že neslyší.

„Jarmilo, prosím tě, je pozdě…“ snažila jsem se šeptem odporovat, ale ona mě přerušila: „Lenko, já vím nejlíp, co je pro dítě dobré! Přijeďte ke mně na pár dní. Potřebuješ pomoc. Petr je můj syn, já ho vychovala a vím, jak to má být.“

Zavěsila jsem a rozplakala se. Petr přišel do kuchyně a jen pokrčil rameny: „Víš, jaká máma je. Nech ji to zkusit.“

A tak jsme druhý den ráno opravdu sbalili kufry a jeli do paneláku na Proseku. Paní Jarmila nás vítala s otevřenou náručí, ale její pohled byl tvrdý. „Tak ukaž toho drobečka,“ vzala mi Filípka z náruče dřív, než jsem stačila cokoliv říct. „Vidíš? Hned je klidnější. Ty ho moc rozmazluješ.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Byla jsem matka, ale připadala jsem si jako dítě. Každý den v jejím bytě byl boj o každou maličkost – kdy kojit, jak dlouho spát, co jíst. Jarmila mi neustále připomínala, že ona vychovala tři děti a ví všechno nejlíp.

Jednoho večera jsem zaslechla její rozhovor s Petrem: „Ta tvoje Lenka je moc slabá. Dítě potřebuje pevnou ruku. Kdybych tu nebyla já…“

Petr mlčel. Já jsem v ložnici tiše brečela do polštáře. Cítila jsem se sama, zrazená a bezmocná.

Po týdnu jsme se vrátili domů. Myslela jsem si, že bude líp. Ale Jarmila volala každý den – kontrolovala nás, radila mi, kritizovala mě. Když jsem jednou odmítla její radu ohledně příkrmů, přijela neohlášeně a přinesla vlastní polévku pro Filípka. „Tohle mu dej, to tvoje nemá žádné vitamíny!“

Začala jsem se hádat s Petrem. „Proč mě nikdy nepodpoříš? Proč vždycky stojíš na její straně?“ křičela jsem na něj jednou večer.

„Lenko, ona to myslí dobře! Je to moje máma…“ odpověděl tiše.

Cítila jsem se jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Milovala jsem Petra, ale jeho neschopnost postavit se matce mě ničila. Začala jsem pochybovat o sobě – jestli jsem dost dobrá matka, žena…

Jednoho dne přišla Jarmila s klíčem od našeho bytu – prý pro případ nouze. „Abych mohla kdykoliv přijít pomoct,“ usmála se.

Začala chodit bez ohlášení – ráno, odpoledne i večer. Jednou mě našla v pyžamu v jedenáct dopoledne a s úšklebkem poznamenala: „Za nás už bys měla dávno navařeno a vyžehleno.“

Moje sebevědomí bylo na nule. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že přijde Jarmila a bude mě před nimi shazovat.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Filípek spal a Petr byl v práci. Najednou mi přišla SMS od Jarmily: „Zítra přijdu v devět. Připrav snídani.“

V tu chvíli mi došlo, že takhle už dál nemůžu.

Druhý den ráno jsem otevřela dveře ještě v županu a řekla: „Jarmilo, dneska nechoďte. Potřebuju být sama se synem.“

Podívala se na mě jako na blázna: „Ty mě vyhazuješ? Po všem, co pro vás dělám?“

„Nechci vás vyhazovat… Jen potřebuju prostor. Chci být dobrou mámou po svém.“

Jarmila uraženě odešla a Petr mi večer vyčetl: „Měla bys být vděčnější.“

Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o rozvodu.

Následující týdny byly peklo – Jarmila mi přestala volat, ale posílala Petrovi dlouhé SMS plné výčitek na mou adresu. Petr byl stále odtažitější.

Jednou večer přišel domů a řekl: „Možná bys měla jet na pár dní k rodičům.“

Cítila jsem se zrazená jako nikdy předtím.

Utekla jsem do koupelny a tam brečela tak dlouho, až mi došly slzy.

Nakonec jsem opravdu odjela k rodičům do Kolína. Tam jsem poprvé po dlouhé době cítila klid – máma mě objala a řekla: „Lenko, nejsi špatná máma ani žena. Jen jsi narazila na někoho, kdo neumí pustit otěže.“

Po týdnu mi Petr volal: „Chybíte mi oba dva… Ale máma je pořád stejná.“

Vrátila jsem se domů s jasným rozhodnutím – musím si nastavit hranice.

Když Jarmila příště přišla bez ohlášení, řekla jsem jí pevně: „Jestli chcete vidět Filípka, musíte nám dát vědět předem.“

Byla uražená ještě víc než předtím.

Ale já poprvé cítila úlevu.

Nevím, jestli to někdy bude lepší. Nevím, jestli můžu být dobrou snachou i matkou zároveň.

Ale vím jedno – musím chránit sebe i svého syna.

Někdy si říkám: Je možné milovat svého muže i jeho rodinu – a přitom neztratit samu sebe? Co byste udělali vy na mém místě?