Silvestrovská noc mezi touhou a pravdou: Můžeme být spolu šťastní, aniž bychom ztratili sami sebe?

„Proč to zase děláš, Kláro? Proč mi nikdy nemůžeš vyjít vstříc?“ ozývá se Martinův hlas z kuchyně, zatímco já stojím u okna a pozoruji, jak se za sklem pomalu snáší první sníh. Je Silvestr, pár hodin do půlnoci, a v našem bytě v Nuslích to vře víc než v hrnci na plotně.

„Martine, já jen… prostě nechci letos velkou oslavu. Potřebuju klid. Celý rok byl šílený, víš to. Nemůžeme být jen spolu? Jen my dva?“ odpovídám tiše, ale vím, že tohle je už několikátý rozhovor na stejné téma. On chce lidi, smích, šampaňské a ohňostroj na balkoně. Já toužím po dece, svíčkách a tichu.

Martin se otočí a jeho oči jsou plné nepochopení. „Vždyť jsi dřív taky ráda slavila! Co se změnilo?“

Co se změnilo? Možná všechno. Možná nic. Možná jsem jen unavená z toho, že se pořád přizpůsobuju. Že jsem ta, která peče chlebíčky, usmívá se na jeho kamarády a pak uklízí cizí střepy z parket.

„Už nejsem ta holka ze školy, Martine. Potřebuju něco jiného. Nechci se zase smát cizím vtipům a předstírat, že mě baví tvoje kolegové z práce.“

Chvíli je ticho. Pak Martin vezme telefon a začne psát zprávy. „Tak jim mám napsat, že to rušíme? Kvůli tobě?“ Jeho hlas je tvrdý jako led na Vltavě.

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vím, že pokud řeknu ano, bude to další hřebík do rakve našeho vztahu. Pokud řeknu ne, zase zradím sama sebe.

Vzpomínám si na loňský Silvestr. Jak jsem seděla na balkoně s jeho kamarádkou Lenkou a poslouchala její stížnosti na manžela. Jak jsem v jednu ráno uklízela rozlitý sekt z koberce a Martin tančil s někým cizím v obýváku. Tehdy jsem si slíbila, že příští rok to bude jinak.

Ale teď tu stojím a nevím, co je správně.

Martin mezitím telefonuje s Petrem: „Hele, přijďte klidně už v osm! Klára má sice nějakou náladu, ale to se poddá.“ Slyším jeho smích a cítím vztek i bezmoc zároveň.

Jdu do ložnice a zavírám za sebou dveře. Sednu si na postel a přemýšlím: Kdy jsem vlastně přestala být sama sebou? Kdy jsem začala žít podle očekávání druhých?

Z kapsy vytahuji mobil a píšu zprávu své sestře Janě: „Zase slavíme u nás. Už nemůžu.“ Odpovídá mi skoro hned: „Přijedu za tebou dřív. Drž se.“

Za chvíli slyším zvonek. Jana vpadne dovnitř s lahví vína a obejme mě tak pevně, až se mi chce brečet.

„Co blbneš, Kláro? Proč si to necháváš líbit?“ ptá se šeptem v kuchyni, zatímco Martin v obýváku rozestavuje skleničky.

„Nevím… Bojím se, že když budu stát za svým, ztratím ho. Ale když ustoupím, ztratím sebe.“

Jana mě pohladí po vlasech: „Možná už jsi ho dávno ztratila. Nebo on tebe.“

Hosté přicházejí jeden po druhém. Smějí se, objímají mě, ale já mám pocit, že jsem neviditelná. Jsem tu jen jako kulisa pro Martinovu představu dokonalé ženy.

Když odbije půlnoc a všichni si připíjejí na nový rok, stojím na balkoně sama. Dole pod námi bouchají petardy a já cítím slzy na tváři.

Martin ke mně přijde s úsměvem: „Tak co, stálo to za to?“

Podívám se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řeknu pravdu: „Ne. Nestálo.“

V tu chvíli mezi námi něco praskne. On odchází zpět za hosty a já zůstávám venku v zimě.

Jana ke mně přijde a obejme mě: „Kláro, musíš si vybrat – buď budeš žít svůj život, nebo jeho.“

Dívám se na světla Prahy pod sebou a přemýšlím: Je možné být spolu šťastní, aniž bychom ztratili sami sebe? Nebo je štěstí vždycky něco za něco?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, ve kterém musíte zapomenout na vlastní sny?