„Slíbila jsem bratrovi peníze na auto. Teď se s tím vyrovnejte sami,“ řekla máma. A můj život se obrátil naruby.

„Tak si to vyřiďte mezi sebou. Já už do toho nezasahuju.“ Mámin hlas zněl tvrději, než jsem byla zvyklá. Stála u kuchyňské linky, ruce zkřížené na prsou, a dívala se střídavě na mě a na mého bratra Petra. Vzduch v panelákové kuchyni byl těžký, voněl po guláši a napětí.

„Ale mami, ty jsi mu to přece slíbila!“ vyhrkla jsem zoufale. Petr jen mlčel a díval se do země. Věděla jsem, že ho to štve stejně jako mě. Bylo mi tehdy dvacet čtyři, čerstvě po škole, pracovala jsem v knihovně a šetřila na vlastní bydlení. Petr byl o dva roky mladší, právě začínal v autoservisu a snil o vlastním autě.

Máma tehdy řekla: „Až Petr udělá řidičák, dám mu peníze na auto.“ Jenže pak přišla rekonstrukce bytu, táta onemocněl a peníze zmizely. Petr čekal, já se snažila mámě vysvětlit, že sliby se mají plnit. Místo toho jsme dostali jen tuhle větu: „Vy dva si to vyřiďte sami.“

Tři roky poté. Sedím na gauči v našem malém bytě v Nuslích, v náručí držím malou Aničku, která právě usnula. Můj muž Honza sedí naproti mně a dívá se do mobilu. Venku prší, kapky bubnují na parapet a já cítím, jak se mi v hrudi svírá stará bolest.

Petr mi dnes napsal: „Hele, potřebuju ty prachy na auto. Máma říkala, že jsi je dostala ty.“

Zírala jsem na zprávu a nevěřila vlastním očím. Jak tohle mohl říct? Nikdy jsem od mámy nedostala ani korunu navíc. Všechno šlo na domácnost nebo na tátovu léčbu. Ale Petr byl přesvědčený, že já jsem ta, kdo mu vzal jeho šanci.

„Co se děje?“ zeptal se Honza, když viděl můj výraz.

„Petr si myslí, že jsem dostala peníze na jeho auto,“ řekla jsem tiše.

Honza si povzdechl: „To je zase ta tvoje rodina…“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že Honza nikdy neměl pro moji mámu moc pochopení. Ale teď šlo o víc než o staré křivdy. Šlo o to, jestli dokážu být spravedlivá sestra i dobrá matka.

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme s Petrem jako děti stavěli bunkr z dek pod stolem. Smáli jsme se a slibovali si, že si vždycky budeme pomáhat. Kde se to pokazilo?

Rozhodla jsem se Petrovi zavolat.

„Ahoj,“ ozval se jeho unavený hlas.

„Petře, nikdy jsem žádné peníze nedostala. Víš to dobře. Máma ti něco řekla?“

Chvíli bylo ticho.

„Říkala jen, že už na to nemá a že sis prý něco vzala ty… Já už nevím, komu věřit.“

Cítila jsem slzy v očích. „Petře, vždyť jsme byli vždycky spolu. Proč bys mi nevěřil?“

„Protože mám pocit, že jsi vždycky byla ta lepší. Ta, co všechno zvládne. Já jsem ten neschopnej.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem viděla všechno jinak – nešlo jen o peníze nebo auto. Šlo o to, jak nás máma postavila proti sobě.

Další dny byly plné hádek a výčitek. Máma mi volala: „Proč to tak hrotíš? Vždyť jsou to jen peníze!“

Ale pro mě to byly roky důvěry a vztahů.

Jednou večer přišla máma k nám domů. Anička spala, Honza byl pryč.

„Musíme si promluvit,“ řekla tiše.

Sedly jsme si ke stolu.

„Mami, proč jsi nám to udělala? Proč jsi nás postavila proti sobě?“

Máma se rozplakala. „Já už nevěděla kudy kam. Táta byl nemocný, peníze nebyly… Chtěla jsem jen přežít.“

„Ale my jsme kvůli tomu přišli o vztah s Petrem,“ řekla jsem zlomeně.

Máma mě vzala za ruku: „Promiň mi to.“

Nevěděla jsem, jestli jí dokážu odpustit hned. Ale věděla jsem, že musím najít cestu zpátky k Petrovi.

Napsala jsem mu dlouhou zprávu o všem – o tátovi, o penězích, o tom, jak mě mrzí naše hádky.

Odpověděl až za týden: „Pojďme začít znovu.“

Dnes už je mezi námi klidněji. Ale pořád cítím jizvu po těch letech nedorozumění.

Někdy večer sedím u postýlky Aničky a přemýšlím: Jak moc dokážou rodiče ovlivnit naše vztahy? A co bych udělala jinak, kdybych mohla vrátit čas?