Slzy na hrobě: Tajný život mého muže Tomáše

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, Tomáši?“ šeptám do ticha, zatímco držím jeho studenou ruku v nemocničním pokoji. Jeho tvář je klidná, jako by spal, ale já vím, že už se nikdy neprobudí. Slzy mi stékají po tváři a v hlavě mi víří tisíce otázek. Všechno se stalo tak rychle – infarkt, sanitka, nemocnice, a pak už jen ticho. Ale to nejhorší mě teprve čekalo.

Doma mě vítá prázdnota. Všude jsou jeho věci: jeho oblíbený svetr přehozený přes křeslo, hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, který mu děti daly k Vánocům. Snažím se soustředit na praktické věci – pohřeb, parte, volání příbuzným. Ale když otevřu jeho zásuvku, abych našla občanku, narazím na dopis. Je adresovaný mně, ale nikdy mi ho nedal.

Ruce se mi třesou, když trhám obálku. „Milá Jano,“ začíná písmo, které tak dobře znám. „Možná jednou přijde den, kdy budeš muset čelit pravdě. Vím, že jsem ti měl říct všechno dřív…“ Srdce mi buší až v krku. Dopis je krátký a zmatený. Zmiňuje nějakou ženu – Lenku – a dítě. „Odpusť mi,“ končí dopis.

Sedím na posteli a mám pocit, že se dusím. Tomáš měl milenku? Dítě? Vždyť jsme byli spolu dvacet let! Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě z práce, na jeho tajemné úsměvy do telefonu. Vždycky jsem mu věřila. Byli jsme přece šťastní… nebo ne?

Druhý den přijde na návštěvu moje sestra Petra. „Jani, musíš jíst,“ říká starostlivě a pokládá přede mě talíř polévky. „Petro… myslíš, že je možné… že měl Tomáš někoho jiného?“ ptám se tiše. Petra zbledne. „Proč se ptáš?“ vytáhnu dopis a podám jí ho. Čte ho mlčky a pak mě obejme.

„Co budeš dělat?“ ptá se opatrně. „Musím to zjistit,“ odpovídám rozhodně.

Začínám pátrat. Procházím Tomášovy e-maily, zprávy v telefonu, staré účtenky. Nacházím několik plateb na jméno Lenka Novotná – převody peněz každý měsíc. Srdce mi puká s každým dalším důkazem. Nakonec najdu adresu.

Jednoho deštivého odpoledne stojím před panelákem na Proseku a zvoním na zvonek s cedulkou „Novotná“. Otevře mi žena asi v mém věku, s tmavými kruhy pod očima. „Dobrý den… já jsem Jana Nováková… manželka Tomáše Nováka.“ Lenka zbledne a ustoupí stranou. „Pojďte dál.“

V bytě je ticho, jen někde vzadu si hraje malý kluk – může mu být tak pět let. Má Tomášovy oči. „To je…?“ ptám se tiše. Lenka přikývne: „Ano. Jmenuje se Matěj.“

Sedíme naproti sobě u kuchyňského stolu. Lenka mi vypráví svůj příběh – jak se s Tomášem poznali v práci, jak jí slíbil, že odejde od rodiny, ale nikdy to neudělal. „Nikdy jsem vás nechtěla zranit,“ šeptá Lenka a slzy jí stékají po tváři.

Odcházím domů s hlavou plnou myšlenek. Nenávist? Lítost? Zmatek? Neumím to pojmenovat. Doma mě čekají děti – Anička a Honzík – oba už dospívající, ale najednou vypadají tak zranitelně.

Večer sedíme všichni tři v obýváku. „Musím vám něco říct,“ začínám a hlas se mi třese. Vyprávím jim všechno – o dopisu, o Lence i o Matějovi. Anička brečí, Honzík mlčí a dívá se do země.

„Nenávidím ho!“ vykřikne Anička najednou. „Jak nám to mohl udělat?“ Objímám ji a sama nevím, co říct.

Další dny jsou jako zlý sen. Lidé chodí na pohřeb, nosí květiny a říkají slova útěchy, která nic neznamenají. Jen Petra ví pravdu a drží mě za ruku.

Po pohřbu mě navštíví Lenka s Matějem. Stojí nesměle ve dveřích s malou kyticí. Matěj se schovává za její nohu. „Chtěla jsem vám poděkovat… za všechno,“ říká Lenka tiše.

Dívám se na toho malého kluka a najednou cítím něco jako soucit. On za nic nemůže. Je to bratr mých dětí.

Čas plyne pomalu. Učím se žít s pravdou – s tím, že Tomáš nebyl ten muž, kterého jsem si myslela, že znám. Ale byl to otec mých dětí a část mého života.

Jednoho dne sedíme s Petrou u kávy a ona se mě ptá: „Myslíš, že mu někdy odpustíš?“ Dívám se z okna na šedé pražské nebe a přemýšlím.

„Možná jednou… Ale teď musím odpustit hlavně sama sobě – že jsem neviděla to, co bylo přímo přede mnou.“

A tak se ptám vás: Jak byste se zachovali vy? Je možné odpustit někomu takovou zradu? Nebo je lepší žít dál s pravdou a bolestí?