Splněný sen, nebo noční můra? Když se tchyně odmítne odstěhovat

„To nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela její rozhodnutí. Stála uprostřed našeho malého obýváku, ruce založené na prsou, a v očích měla ten tvrdohlavý pohled, který jsem znala už léta. „Říkala jsi, že jakmile splatíme byt, půjdeš bydlet k sestře do Brna. Sama jsi to navrhla!“

Tchyně, paní Věra, se jen ušklíbla. „No jo, Sylvo, ale když já už jsem si tu zvykla. A v Brně je draho a cizí lidi. Tady mám všechno – doktora, kamarádky, trhy na náměstí. A vy dva přece máte velké srdce.“

Podlomila se mi kolena. Deset let jsme s Petrem žili v tomhle dvoupokojovém bytě na okraji Prahy. Deset let jsme počítali každou korunu, abychom mohli splatit hypotéku a konečně mít soukromí. Když jsme s Věrou uzavírali dohodu, že po splacení bytu půjde bydlet jinam, věřila jsem jí. Byla to naše jediná šance, jak přežít v malém prostoru bez toho, abychom si lezli na nervy.

„Petře, řekni něco!“ obrátila jsem se zoufale na manžela. Seděl u stolu a zíral do hrnku s kávou.

„Mami… slíbila jsi to,“ řekl tiše. „My… potřebujeme být sami. Chceme dítě.“

Věra se rozesmála: „A kde byste ho tady měli? V koupelně? Nebuďte směšní! Já vám pomůžu, když bude potřeba. A stejně – já už jsem stará, kdo ví, jak dlouho tu ještě budu.“

Cítila jsem, jak mi v očích pálí slzy. Všechno to úsilí, všechny ty roky odříkání… A teď tohle. Věra byla vždycky dominantní žena – po smrti tchána se upnula na Petra a nikdy mu nedovolila úplně dospět. Všechno muselo být po jejím.

Začala jsem vzpomínat na všechny ty drobné konflikty: jak mi přerovnávala skříň s tím, že „mladá neumí skládat prádlo“, jak mi do vaření přisypávala koření bez zeptání, jak mi předhazovala, že neumím vyžehlit košile jako ona. Ale teď šlo o víc než o prádlo nebo koření – šlo o naši budoucnost.

Ten večer jsme s Petrem seděli dlouho do noci v kuchyni. „Co budeme dělat?“ ptala jsem se tiše.

Petr jen pokrčil rameny: „Nevím. Máma je tvrdohlavá. Ale nemůžeme ji vyhodit na ulici.“

„Nikdo ji nechce vyhazovat! Ale máme právo na vlastní život! Vždyť jsme kvůli tomu deset let dřeli!“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – miluje mě i svou matku a nechce zklamat ani jednu z nás.

Další týdny byly peklo. Věra začala být ještě protivnější než dřív. Každý den mi připomínala, že „ona tu byla první“ a že „byt je vlastně její zásluha“. Začala mi vyčítat i to, že chodím pozdě z práce nebo že utrácím za „zbytečnosti“ jako jsou květiny do vázy.

Jednou večer jsem přišla domů a slyšela za dveřmi hádku:

„Petře, tvoje žena mě chce vyštvat! To jí dovolíš?“

„Mami, prosím tě…“

„Já jsem tě vychovala sama! Všechno jsem ti obětovala! A teď mě chceš odkopnout?“

Stála jsem za dveřmi a třásla se vzteky i zoufalstvím. Bylo mi jasné, že tohle nemůže dobře skončit.

Začala jsem hledat řešení – nabízela jsem Věře pomoc s hledáním podnájmu, dokonce jsem jí našla pěkný byt v Modřanech za rozumnou cenu. Odmítla: „Já už nikam nejdu! Tady mám svůj klid.“

Začala jsem být nervózní i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži.

„Sylvo, co se děje?“ ptala se mě jednou kolegyně Jana.

„To je na dlouhé povídání…“ povzdechla jsem si.

„Tchyně?“ hádala správně.

Přikývla jsem a rozbrečela se.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru v mém pokoji – přerovnávala mi šuplíky. To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti.

„Dost!“ vykřikla jsem. „Tohle je můj domov! Chci mít aspoň kousek soukromí!“

Věra se na mě podívala s opovržením: „Ty jsi nevděčná holka! Kdybys nebyla taková citlivka, všechno by bylo jednodušší.“

Ten večer jsem Petru řekla: „Buď ona, nebo já.“

Bylo ticho. Petr se díval do země a já věděla, že ho to bolí. Ale já už nemohla dál.

Následující dny byly plné napětí. Petr nakonec promluvil s matkou znovu – tentokrát důrazněji. „Mami, musíš odejít. Potřebujeme žít sami.“

Věra se urazila a několik dní s námi nemluvila. Nakonec svolila – ale jen pod podmínkou, že jí najdeme byt blízko nás a budeme ji navštěvovat každý týden.

Když se konečně odstěhovala, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Byt byl najednou tichý – až moc tichý.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem být trpělivější? Nebo má každý právo na svůj vlastní domov – i když to znamená rozbít rodinu?