Svatební dar: Cena lásky mezi rodiči a dětmi

„Tohle nemyslíš vážně, mami? To je všechno?“ Lucie stála v kuchyni našeho bytu na Jižním Městě a v ruce držela obálku. Její oči byly plné slz – a já poprvé v životě nevěděla, co říct vlastní dceři.

Před týdnem jsme s manželem Petrem zaplatili celou svatbu. Pronájem sálu v Modřanech, catering, kapelu, dokonce i šaty, které si Lucie vysnila už od střední školy. Všechno jsme zvládli – i když jsme museli sáhnout na úspory, které jsme si šetřili na opravu střechy na chalupě. Ale když jsem jí dnes předala obálku s pěti tisíci korunami jako symbolický svatební dar, její výraz se změnil. Z radosti byla najednou hořkost.

„Lucie, vždyť jsme ti zaplatili celou svatbu,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Všichni ostatní dostali od rodičů aspoň sto tisíc! Tohle je ostuda.“

Petr seděl u stolu a mlčky nás pozoroval. Věděl, jak moc mě to bolí. Vždycky jsem si myslela, že máme s dcerou blízký vztah. Že ví, jak moc pro nás znamená. Ale teď jsem měla pocit, že je mezi námi propast.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu pekly vánoční cukroví, na její první den ve školce, na maturitu. Vždycky jsme se smály a objímaly. A teď? Teď mě moje vlastní dcera obviňuje z lakoty.

„Lucko, my jsme opravdu neměli víc,“ ozval se Petr tiše. „Všechno jsme dali do té svatby. Chtěli jsme, abys měla krásný den.“

Lucie si utřela slzy a zvedla hlas: „To je mi jedno! Všichni budou říkat, že jste mi dali nejmíň! Co si o nás budou myslet Tomášovi rodiče?“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Tolik let jsme se snažili být dobrými rodiči. Nikdy jsme Lucii nic neodepřeli – i když to znamenalo, že si sami něco odpustíme. A teď? Teď je pro ni důležitější, co si myslí ostatní.

Když odešla z bytu s prásknutím dveří, zůstala jsem stát u kuchyňské linky a dívala se na prázdný hrnek od kávy. Petr mě objal kolem ramen a šeptal: „To přejde. Je to jenom období.“

Ale já věděla, že to není jen období. Něco se mezi námi změnilo.

Další dny byly tiché. Lucie mi nevolala. Na zprávy odpovídala jedním slovem nebo vůbec. S Petrem jsme seděli večer u televize a mlčeli. On se snažil být silný, ale viděla jsem mu v očích stejný smutek jako sobě.

Jednou večer přišla moje sestra Jana na návštěvu. „Co se děje?“ ptala se hned ve dveřích. Všechno jsem jí vyprávěla – o svatbě, o penězích, o Lucčiných výčitkách.

Jana jen pokrčila rameny: „Dnešní mladí mají jiné priority. Myslí si, že všechno je samozřejmost.“

Ale já jsem věděla, že to není jen o penězích. Je to o tom, jak jsme vychovali vlastní dítě. Kde jsme udělali chybu? Měla jsem jí říkat častěji ne? Měla jsem ji naučit víc si vážit toho, co má?

O týden později přišla Lucie s Tomášem na návštěvu. Byla napjatá atmosféra – Tomáš se snažil žertovat, ale Lucie byla odtažitá.

„Mami,“ začala po chvíli tiše, „já vím, že jste toho pro mě udělali hodně… Ale prostě mě to mrzí.“

„Co tě mrzí?“ zeptala jsem se opatrně.

„Že to vypadá, jako byste mě měli míň rádi než ostatní rodiče…“

V tu chvíli mi došlo, že nejde o peníze. Jde o pocit srovnávání, o tlak okolí, o strach z toho být horší než ostatní.

„Lucko,“ řekla jsem a vzala ji za ruku, „láska se nedá měřit penězi ani dary. Dali jsme ti všechno, co jsme mohli – nejen peníze, ale i čas, energii a srdce.“

Lucie sklopila oči a poprvé za dlouhou dobu mě objala.

Ale stejně cítím v srdci trhlinu. Vím, že už nikdy nebude všechno jako dřív. Možná je tohle dospělost – když zjistíte, že vaše děti mají jiné hodnoty než vy.

Někdy v noci přemýšlím: Kde je hranice mezi tím dát dítěti všechno a naučit ho vážit si toho? Jak poznám, kdy už je láska dost? Co byste udělali vy na mém místě?