Svobodný muž v pasti očekávání: Proč se bojím svatby?

„Martine, kdy už si konečně někoho najdeš? Všichni tvoji vrstevníci už mají děti!“ slyším mámin hlas skrz telefon tak jasně, jako by stála vedle mě v kuchyni. Je pátek večer, sedím sám u stolu v panelákovém bytě na Jižním Městě, přede mnou zbytky studené pizzy a prázdná sklenice od vína. Můj život je tichý, možná až příliš. Ale je to moje volba? Nebo jsem jenom zbabělec?

„Mami, já mám práci, koníčky… A hlavně klid,“ odpovídám unaveně. Ale vím, že to není pravda. Klid je jen jiný název pro samotu.

Moje sestra Jana mi nedávno poslala fotku svých dvou dětí. „Podívej, jak ti rostou synovci! A ty pořád nic…“ píše mi s úsměvem, ale mezi řádky cítím výčitku. Táta se mnou už o vztazích radši nemluví vůbec. Jen občas utrousí: „Chlapče, život ti uteče mezi prsty.“

V práci jsem úspěšný – vedu menší tým v IT firmě na Pankráci. Mám vlastní byt, auto, peníze na dovolenou. Ale když přijdu domů, čeká mě jen ticho a prázdná postel. Kamarádi z vysoké se rozprchli – většina z nich má rodiny, děti, hypotéky. Občas se sejdeme na pivo, ale už si nerozumíme jako dřív. „Hele, Martine, ty se máš! Žádné starosti s dětmi, žádné hádky o peníze…“ směje se Honza, ale v očích mu vidím únavu a možná i trochu závisti.

Jenže já jim závidím taky. Závidím jim ten chaos doma, dětský smích i hádky s manželkami. Závidím jim pocit sounáležitosti. Ale pokaždé, když jsem měl možnost do nějakého vztahu skočit po hlavě, něco mě zastavilo.

Vzpomínám na Lenku – byla krásná, chytrá a chtěla rodinu. Po roce chození mi řekla: „Martine, už bych chtěla něco víc. Nechci čekat věčně.“ A já? Zpanikařil jsem. Začal jsem hledat chyby – vadilo mi, jak skládá ručníky, jak mluví s kamarádkami, jak plánuje každý víkend dopředu. Nakonec jsem to ukončil já. „Nejsi připravený,“ řekla mi tehdy smutně.

Pak přišla Petra – spontánní, veselá, milovala cestování. S ní jsem zažil nejhezčí léto života. Ale když začala mluvit o společném bydlení a dětech, stáhl jsem se zpátky do své ulity. „Proč se bojíš závazků?“ ptala se mě jednou večer v kavárně na Vinohradech. Mlčel jsem. Protože jsem to nevěděl ani já.

Možná za to může rozvod mých rodičů – bylo mi deset a pamatuju si ty hádky, ticho u stolu a máminy slzy. Táta odešel k jiné ženě a já zůstal s mámou v malém bytě na Žižkově. Od té doby mám pocit, že láska je vždycky jen dočasná a bolest je nevyhnutelná.

Ale co když je to jen výmluva? Co když je problém ve mně? Možná jsem příliš pohodlný, příliš zvyklý na svůj klid a svobodu. Možná se bojím selhání víc než samoty.

Jednou večer mi volá kamarádka Eva: „Martine, pojď na večeři. Seznámím tě s jednou fajn holkou.“ Chvíli váhám, ale nakonec souhlasím. Večeře probíhá dobře – Simona je sympatická, vtipná a má ráda stejné filmy jako já. Ale když se mě zeptá: „A proč jsi vlastně pořád sám?“ zaseknu se. Co jí mám říct? Že mám strach? Že nevěřím na šťastné konce?

Po večeři jdu domů pěšky přes noční Prahu. Dívám se do oken cizích bytů – někde svítí televize, někde někdo vaří večeři pro dva. Přepadne mě zvláštní smutek a pocit prázdnoty.

Doma si sednu k počítači a otevřu seznamku. Prohlížím profily žen kolem třicítky – některé hledají lásku na celý život, jiné jen někoho na výlety nebo do kina. Píšu pár zpráv, ale většina konverzací skončí dřív, než začne něco opravdového.

Jednoho dne mě máma pozve na nedělní oběd. U stolu sedí celá rodina – sestra s manželem a dětmi, babička i teta Alena. Všichni se baví o škole, dovolených a dětských nemocech. Já jen mlčky poslouchám a cítím se jako cizinec ve vlastní rodině.

Po obědě mě babička vezme stranou: „Martínku, nebojíš se být sám? Já vím, že jsi šikovný kluk… Ale člověk by neměl být celý život sám.“

Doma dlouho přemýšlím nad jejími slovy. Opravdu chci zůstat navždy sám? Nebo jen neumím překročit svůj vlastní stín?

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Je lepší být sám a mít klid? Nebo riskovat bolest a zklamání kvůli lásce? Proč je pro nás muže tak těžké udělat ten poslední krok?

Možná nejsem jediný, kdo to cítí stejně… Jak to máte vy? Bojíte se závazků nebo samoty víc?