„Taková neúcta! Sbal si věci, jedeme domů.“ – Návštěva u tchyně, která mi změnila život

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Tohle je tvoje rodina?“ šeptala jsem mu do ucha, zatímco jeho matka, paní Novotná, právě před všemi hosty poznamenala, že „některé ženy by se měly naučit vařit, než si vezmou slušného chlapa“. Všichni u stolu se zasmáli, jen já jsem cítila, jak mi hoří tváře studem. Byla to moje první návštěva u Novotných v jejich domě na okraji Plzně a už teď jsem věděla, že to bude dlouhý večer.

Martin se na mě omluvně podíval, ale nic neřekl. Jeho otec, pan Novotný, naléval slivovici a jeho sestra Petra se škodolibě usmívala. „Tak co, Jano, jak ti chutná naše svíčková? Doufám, že jsi si vzala recept,“ rýpla si Petra. Snažila jsem se usmát: „Je výborná. Doma ji děláme trochu jinak.“

„No jo, v Praze asi vaříte všechno z pytlíku,“ ozvala se tchyně a znovu se rozesmála. Martin mlčel. Cítila jsem, jak se mi v očích lesknou slzy, ale odmítla jsem je pustit ven. Vždyť jsem se snažila – přinesla jsem domácí koláč, oblékla jsem si šaty, které Martinova máma pochválila na fotce… Ale tady jsem byla pořád jen ta cizí.

Po večeři jsme seděli v obýváku. Pan Novotný pustil televizi nahlas a nikdo se mnou moc nemluvil. Petra si prohlížela můj Instagram a nahlas komentovala moje fotky: „Tohle je tvoje práce? To je nějaký vtip? To bych se bála ukázat i na Facebooku.“

Martin se konečně ozval: „Petro, nech toho.“ Ale bylo pozdě. Všichni už věděli, že jsem slabá. Cítila jsem se jako vetřelec. Přitom jsem tolik chtěla zapadnout.

Když jsme šli spát do hostinského pokoje, rozbrečela jsem se. „Martine, proč jsi nic neřekl? Proč mě necháš takhle ponižovat?“

„To není tak hrozné… Oni jsou prostě takoví. Musíš si zvyknout,“ odpověděl tiše.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o své rodině – jak jsme se doma vždycky podporovali, i když jsme měli spory. Tady byla jen chladná zdvořilost a posměch.

Ráno u snídaně to pokračovalo. Paní Novotná mi podala talíř s chlebem a řekla: „Tady máš, Jano. Snad to zvládneš namazat sama.“ Petra se rozesmála a já už to nevydržela.

„Dost! Já už tohle poslouchat nebudu,“ vyhrkla jsem a vstala od stolu. „Martine, sbal si věci, jedeme domů. Já už sem nikdy nechci.“

V autě bylo ticho. Martin řídil a já plakala. „Promiň,“ řekl nakonec. „Nevěděl jsem, že to bude takhle.“

Doma jsme spolu nemluvili celý den. Přemýšlela jsem – mám to vzdát? Mám bojovat za naše manželství nebo odejít? Martinova rodina mě nikdy nepřijme…

O týden později mi volala moje máma: „Janičko, jsi v pořádku? Slyšela jsem od Martiny (mojí sestry), že jsi byla u Novotných.“ Rozbrečela jsem se znovu a všechno jí řekla.

„Víš co?“ povzdechla si máma. „Rodinu si člověk nevybírá. Ale může si vybrat, jak s ní bude žít.“

Martin přišel večer domů a sedl si ke mně: „Jano, nechci tě ztratit kvůli nim. Ale jsou to moji rodiče… Co mám dělat?“

Nevěděla jsem. Věděla jsem jen to, že už nikdy nechci být tou tichou holkou u stolu, která snáší posměch jen proto, aby někomu vyhověla.

Od té doby jsme s Martinem nastavili jasná pravidla – k jeho rodičům jezdíme jen na krátké návštěvy a vždycky spolu držíme při sobě. Ale jizva zůstala.

Někdy v noci přemýšlím: Opravdu dokážu odpustit? A co je vlastně důležitější – rodina, do které se člověk narodí, nebo ta, kterou si sám vybere?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit takovou neúctu?