Tchánovy návštěvy, které rozbily náš domov: Příběh o mlčení, které bolí

„Zase přijede?“ zeptal jsem se tiše, když jsem v pátek večer slyšel, jak Martina telefonuje v kuchyni. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl klidně, ale v hrudi mi to vřelo. Už třetí týden po sobě jsem věděl, že sobota nebude patřit nám dvěma, ale jejímu otci.

Martina zavěsila a otočila se ke mně. „Ano, táta přijede na oběd. Má to tady rád, Tomáši. Vždyť víš, že je teď sám.“

„Ale Martino, my jsme se přestěhovali, abychom začali nový život. Jen my dva. A teď mám pocit, že jsme pořád tři.“

Zavládlo ticho. Martina si sedla ke stolu a začala si hrát s prstenem na ruce. „On tě má rád. Snaží se být součástí našeho života.“

„Jenže já už nemám svůj život,“ vyklouzlo mi. „Všechno se točí kolem něj. Každý víkend je tady, komentuje, co jíme, jak bydlíme, dokonce i jak bych měl sekat trávník.“

Martina se zamračila. „Přeháníš. Táta je jen starý a potřebuje společnost.“

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Už několik týdnů jsem měl pocit, že se dusím ve vlastním bytě. Každý kout připomínal jeho přítomnost – jeho pantofle u dveří, jeho oblíbený hrnek na stole, jeho hlasité smíchy z obýváku.

Když jsem se pokusil o další rozhovor, Martina mě odbyla: „Prosím tě, nech to být. Je to jen pár hodin týdně.“

Jenže těch pár hodin týdně bylo jako kapky vody, které pomalu vyhlodávají díru do skály. Začal jsem se vyhýbat domovu. Zůstával jsem déle v práci, chodil běhat do parku Lužánky i za deště. Přistihl jsem se, že závidím kolegovi Petrovi jeho svobodu – rozvedený, bez závazků, může si dělat co chce.

Jednoho večera jsem přišel domů a našel tchána sedět v mém křesle s ovladačem v ruce. Martina vařila večeři a smála se jeho vtipům. Nikdo si nevšiml, že jsem přišel. Stál jsem ve dveřích a najednou mě napadlo: Jsem tu vůbec ještě potřeba?

Začal jsem být podrážděný. Každá poznámka od tchána mě bodala jako jehla: „Tomáši, měl bys víc pracovat na zahradě.“ „Tomáši, proč nemáte děti? Už jste spolu dost dlouho.“ „Tomáši, tohle maso je trochu suché.“

Jednou jsem bouchl dveřmi od ložnice tak silně, až spadla fotka z poličky. Martina za mnou přišla a šeptala: „Proč jsi takový? Táta ti nic neudělal.“

„Ale udělal! Vzal mi tebe!“ vykřikl jsem a poprvé v životě jsem viděl Martinu plakat kvůli mně.

Od té doby mezi námi vyrostla zeď mlčení. Spali jsme zády k sobě, ráno si jen vyměnili pár slov o počasí nebo nákupu. Tchánovy návštěvy pokračovaly dál.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív a slyšel Martinu mluvit s otcem v kuchyni: „Nevím, co mám dělat, tati. Tomáš je pořád naštvaný.“

„To přejde,“ odpověděl tchán klidně. „Chlapi jsou takoví. Musíš být trpělivá.“

V tu chvíli jsem měl chuť odejít a už se nevrátit. Ale místo toho jsem vešel do kuchyně a řekl: „Nechci být třetí kolo u vozu ve vlastním bytě.“

Tchán se na mě podíval s překvapením a Martina zbledla.

„Tomáši…“ začala.

„Ne! Dneska to musíme vyřešit. Buď budeme rodina my dva, nebo…“ nedokázal jsem větu dokončit.

Tchán vstal a tiše odešel. Martina zůstala stát u dřezu a slzy jí tekly po tvářích.

Ten večer jsme spolu dlouho nemluvili. Jen jsme seděli naproti sobě a dívali se do prázdna.

Dny plynuly a já čekal na změnu. Ale nic nepřišlo. Tchán sice přestal jezdit tak často, ale mezi mnou a Martinou zůstalo něco zlomeného.

Začal jsem chodit k psychologovi – poprvé v životě jsem si přiznal, že potřebuji pomoc. Vyprávěl jsem mu o svém pocitu samoty uprostřed vlastní rodiny.

Jednou mi řekl: „Tomáši, někdy je těžší říct pravdu těm nejbližším než cizím lidem.“

Přemýšlím o tom každý den. Je lepší mlčet a dusit v sobě bolest? Nebo riskovat všechno pro upřímnost?

Možná nejsem jediný, kdo má pocit, že jeho domov už není jeho útočištěm.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za svůj prostor ve vztahu? Nebo je lepší ustoupit kvůli rodině?