Tchyně, která mě děsí: Příběh o strachu, nedorozumění a hledání smíření

„Proč jsi to udělala?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem vešla s hrnkem kávy v ruce. Tchyně stála u dřezu, ruce v bok, a její pohled by dokázal rozbít sklo. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde. „Co myslíte?“ zeptala jsem se opatrně, i když jsem tušila, kam míří.

Byl to ten večer, kdy jsem poprvé zůstala s paní Hanou sama doma. Můj muž, Petr, musel na noční do nemocnice a já souhlasila, že jeho maminka může přespat u nás, protože jí v paneláku v Nuslích prasklo topení. Myslela jsem si, že to zvládnu. Ale už od začátku bylo všechno špatně.

Hana je typická česká tchyně – všechno ví nejlíp, vaří svíčkovou podle receptu své babičky a nikdy nezapomene připomenout, že Petr byl vždycky vzorný syn. Já jsem pro ni pořád ta „holka z vesnice“, která neumí pořádně ani uvařit brambory. Snažila jsem se jí zavděčit – upekla jsem bábovku (trochu se mi připekla), uklidila byt (prý jsem zapomněla utřít prach za televizí) a dokonce jsem jí nabídla svůj oblíbený čaj. „Tohle piješ? To je samá chemie,“ odfrkla si.

Ale ten večer to vygradovalo. Petr odešel a já zůstala s Hanou sama v kuchyni. Chvíli jsme mlčely, pak začala vyprávět o tom, jak byla její svatba dokonalá a jak ona nikdy nedovolila, aby její muž jedl studenou večeři. „Dneska už mladé ženy neumí držet domácnost,“ poznamenala a já cítila, jak mi rudnou tváře.

Snažila jsem se změnit téma: „A jak vám jde pletení? Viděla jsem na Facebooku ty krásné ponožky.“

„Aspoň někdo si toho všiml,“ řekla suše. „Petr nikdy nemá čas.“

V tu chvíli mi ujely nervy. „Možná kdybyste mu pořád nevolala a nekontrolovala ho, měl by víc času na vás i na mě!“ vyhrkla jsem. Hned jak to ze mě vypadlo, věděla jsem, že je zle.

Hana se na mě podívala s výrazem naprostého šoku. „Takže já jsem na obtíž? To myslíš vážně?“ Její hlas byl tichý, ale v očích měla slzy.

„To jsem neřekla…“ začala jsem koktat.

„Ale myslela jsi to tak,“ přerušila mě. „Víš co? Jdu spát.“ A odešla do pokoje.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co mám dělat. Ráno byla Hana odměřená, sotva mi odpověděla na pozdrav a rychle odešla domů. Od té doby se mi vyhýbá – když přijde k nám na návštěvu, mluví jen s Petrem nebo s dětmi. Když jí zavolám, zvedne to jen stručně a rychle končí hovor.

Petr o tom ví, ale nechce se do toho plést. „To si musíte vyřešit samy,“ říká pořád dokola. Jenže já mám strach s ní být sama – bojím se dalšího konfliktu, bojím se toho ticha mezi námi… Bojím se, že už nikdy nebude chtít být součástí naší rodiny.

Minulý týden měla narozeniny. Koupila jsem jí krásný šátek a napsala dlouhé přání, kde jsem jí poděkovala za všechno, co pro nás dělá. Petr jí dárek předal – já jsem neměla odvahu přijít osobně. Prý jen kývla hlavou a řekla: „Děkuju.“

Moje maminka říká: „Musíš to vydržet, takové jsou tchyně.“ Ale já nechci jen přežívat – chci mít normální vztah. Chci mít pocit domova i tehdy, když je Hana u nás. Jenže nevím, jak začít znovu.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a on najednou řekl: „Víš, máma tě má ráda. Jen to neumí dát najevo.“ Rozbrečela jsem se. „A co když už je pozdě?“

Dneska mám před sebou telefon a přemýšlím, jestli jí mám zavolat a omluvit se ještě jednou. Nebo ji pozvat na kávu? Co když mě odmítne? Co když už nikdy nebude jako dřív?

Možná nejsem jediná, kdo má strach ze své tchyně… Možná je nás víc. Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o vztah s někým, kdo vás možná nikdy nepřijme?