Tchyně zašla příliš daleko: Pravda vyšla najevo během víkendového pobytu na chalupě

„Tohle už je moc, mami!“ křičel Petr, když jsem stála v kuchyni s rozklepanýma rukama a v očích mě pálily slzy. Všechno se to semlelo tak rychle. Ještě ráno jsme seděli na verandě, popíjeli kávu a plánovali, jak si užijeme první víkend na naší nové chalupě v Jižních Čechách. Slunce svítilo, ptáci zpívali a já si říkala, že tohle je přesně ten klid, po kterém jsem toužila. Jenže pak přijela ona – moje tchyně, paní Věra.

Petr ji pozval, protože „je to přece rodina“ a „bude ráda, že tu s námi může být“. Já jsem měla pochybnosti, ale nechtěla jsem kazit atmosféru. Věra přijela s taškou plnou domácích buchet a s úsměvem, který jsem už dávno prokoukla. Věděla jsem, že pod tou maskou se skrývá něco ostřejšího. A nemýlila jsem se.

První večer byl ještě snesitelný. Povídali jsme si, Věra vyprávěla historky z dětství, Petr se smál a já se snažila být milá. Ale už tehdy jsem cítila, jak mě pozoruje, jak hodnotí každý můj pohyb. Když jsem šla spát, slyšela jsem, jak šeptá Petrovi v obýváku: „Myslíš, že to tady zvládne? Vždyť ona nikdy nebyla na vesnici.“

Druhý den ráno začalo peklo. Věra se rozhodla, že mi ukáže, jak se správně starat o chalupu. „Tohle se musí dělat takhle, Lucie,“ říkala, když mi brala z ruky smeták. „A ty okna? Kdy jsi je naposledy myla?“ Petr se snažil situaci odlehčit, ale já cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc. Byla jsem hostem ve vlastním domě.

Po obědě přišla ta chvíle, která všechno změnila. Seděli jsme u stolu, venku pršelo a Věra začala mluvit o dědictví po Petrovu otci. „Víš, Petře, kdyby tvůj táta viděl, jak to tady vedete…“ začala a já cítila, jak mi tuhne krev v žilách. „On by nikdy nedovolil, aby se do rodiny přivdala někdo, kdo…“ zarazila se a podívala se na mě. „Kdo co?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl vztek.

„Kdo nemá úctu k tradicím. Kdo nerozumí, co znamená být součástí rodiny.“

Petr se postavil. „Mami, to stačí! Lucie je moje žena a já ji miluju. Jestli ti to vadí, můžeš odjet.“

Věra se rozplakala. „Já jsem ti chtěla jen pomoct! Vždyť ona tě od nás odtahuje, Petře. Už tě skoro nevidím, všechno se točí jen kolem ní!“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o chalupu, ani o tradice. Jde o strach. Strach z toho, že Petr už není její malý kluk, že má vlastní život. A já jsem byla ta překážka.

Ten večer jsme s Petrem dlouho seděli v kuchyni. „Víš, že tě mám rád, že?“ řekl tiše. „Ale máma… ona nikdy nepochopí, že už nejsem dítě.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem si dovolila brečet. Ne kvůli Věře, ale kvůli sobě. Kvůli tomu, jak moc jsem se snažila zapadnout, jak jsem se bála říct svůj názor, abych nevyvolala konflikt. A přitom jsem ztrácela sama sebe.

Ráno Věra odjela. Neřekla mi ani slovo na rozloučenou. Petr byl smutný, ale věděl, že to takhle dál nejde. Já jsem poprvé pocítila úlevu. Chalupa už nebyla jen místem úniku, ale i místem, kde jsem si uvědomila, že musím chránit svoji rodinu – tu, kterou jsme s Petrem tvořili my dva.

Od té doby jsme na chalupu jezdili sami. Občas se s Věrou vidíme, ale vztah už nikdy nebude stejný. Možná je to tak lepší. Možná někdy člověk musí přijít o iluze, aby našel sám sebe.

A tak se ptám: Kolik z vás se někdy bálo postavit vlastní rodině? A kolik z vás kvůli tomu ztratilo kousek sebe?