Tchynina „geniální“ nabídka: Odevzdejte mi úspory, byt převedu na vaši dceru. Ale za jakou cenu?

„Jano, já ti to říkám naposledy. Buď mi ty peníze dáte, nebo si najděte chůvu!“ Tchyně stála v našem obýváku s rukama v bok a já měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Petr, můj muž, mlčel a díval se do země. Naše malá Anička si hrála na koberci a vůbec netušila, že se právě rozhoduje o její budoucnosti.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset řešit takovou situaci. Po mateřské jsem se těšila zpátky do práce – miluju svou práci v knihovně na Malé Straně, kde mezi regály voní starý papír a lidé si šeptem vyprávějí své příběhy. Ale co s Aničkou? Chtěli jsme ji dát do školky až ve třech a půl letech, ale teď jí byly teprve dva. Chůva byla drahá, naše úspory jsme šetřili na lepší bydlení.

A pak přišla ta „geniální“ nabídka od tchyně Marie. „Dám vám svůj byt na Vinohradech, převedu ho na Aničku. Ale vy mi dáte všechny vaše úspory. A já budu hlídat malou, dokud nebude moct do školky.“

Petr byl nadšený. „To je přece fér! Máma má byt, my peníze, Anička bude mít jednou něco svého.“ Jenže já měla v břiše kámen. Marie je tvrdá žena. Vždycky všechno musí být po jejím. Pamatuju si, jak mi jednou řekla: „Jano, v naší rodině se věci řeší přímo. Žádné tajnosti.“ Ale tohle? To nebylo řešení, to byla past.

Začali jsme o tom doma mluvit. „Petře, co když si to rozmyslí? Co když nám pak bude vyčítat každou korunu?“

„Neboj se, máma je sice svá, ale slovo drží,“ uklidňoval mě Petr.

Jenže už první týden „hlídání“ ukázal, jaká je realita. Marie přišla ráno v osm a hned začala reorganizovat kuchyň. „Takhle to tu nemůžeš mít, Jano! Dítě potřebuje pořádek.“ Aničku nutila jíst polévku, kterou nesnášela. Když jsem přišla z práce dřív, našla jsem je obě u televize – Anička uplakaná, Marie rozčílená.

Jednou večer jsem slyšela Marii šeptat Petrovi v kuchyni: „Ta tvoje Jana je moc měkká. Dítě potřebuje pevnou ruku.“

Začala jsem být nervózní. Každý den jsem se vracela domů s obavou, co zase najdu. Anička byla čím dál uzavřenější. Jednou mi řekla: „Maminko, babička říká, že když nebudu hodná, přijde zlý pán.“

To už jsem nevydržela. „Petře, takhle to dál nejde! Tvoje máma nám rozkládá rodinu!“

Petr byl v pasti mezi dvěma ženami svého života. „Co chceš dělat? Peníze už má…“

A tehdy jsem udělala něco, co bych nikdy nečekala – šla jsem za Marií a řekla jí všechno narovinu.

„Marie, děkuju za nabídku i za pomoc. Ale takhle to nejde. Anička je naše dítě a my rozhodujeme o její výchově. Nechci, abyste ji strašila nebo měnila náš domov podle sebe.“

Marie se urazila. „Tak si ji hlídejte sami! Ale byt vám stejně převedu až za deset let! A peníze si nechám!“

Byla jsem zoufalá. Petr byl zničený. „Jano, promiň… Myslel jsem, že to bude fungovat.“

Začali jsme hledat jiné řešení – levnější chůvu na pár hodin denně a zbytek času jsem pracovala z domova. Bylo to těžké období – hádky s Petrem, napětí v rodině, strach o Aničku.

Ale postupně jsme zjistili jedno: žádný byt nestojí za klid v rodině a zdraví našeho dítěte.

Dnes už je Anička ve školce a já zase chodím do knihovny mezi své milované knihy. S Marií máme vztah na dálku – vídáme se jen občas a o penězích už nemluvíme.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo jsme měli radši přijít o úspory než o klid doma?

Co byste udělali vy? Je správné obětovat rodinný klid kvůli majetku? Nebo byste riskovali a doufali v lepší budoucnost pro své dítě?