Ticho po bouři: Co jsem našla v Martinově telefonu po narození našeho syna

„To snad není pravda…“ šeptla jsem do ticha nemocničního pokoje, kde vedle mě v postýlce poprvé tiše oddychoval náš syn Matyáš. Martin spal na rozkládací židli, unavený po dlouhé noci. Já ale nemohla usnout. Hlava mi hučela z hormonů, bolesti i štěstí. Sáhla jsem po jeho mobilu, abych zjistila kolik je hodin – a v tu chvíli se na displeji objevila zpráva od „Petra z práce“.

Jenže já vím, že žádný Petr z práce neexistuje. Martin mi o něm nikdy nevyprávěl, a já znám všechny jeho kolegy. Otevřela jsem zprávu a četla: „Miluju tě, nemůžu se dočkat, až budeš zase jen můj.“ Srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít telefon o zeď, ale Matyáš se zavrtěl a já si uvědomila, že teď už nejsem jen já. Teď už jsme dva – nebo tři?

Zírala jsem na Martina, jak klidně spí. V hlavě mi běžely všechny ty měsíce, kdy byl odtažitý, kdy chodil domů později a vymlouval se na přesčasy. Vzpomněla jsem si na jeho podrážděnost, když jsem se ptala na jeho den, na to, jak mi poslední týdny skoro neřekl, že mě má rád. „To je normální,“ říkala mi máma, „chlapi jsou před porodem nervózní.“ Ale tohle nebyla nervozita.

Ráno jsem byla jako tělo bez duše. Sestřička mi přinesla snídani a ptala se, jestli je všechno v pořádku. Jen jsem přikývla. Martin se probudil a usmál se na mě: „Jak ses vyspala?“ Chtěla jsem mu to hodit do obličeje hned, ale místo toho jsem jen zašeptala: „Dobře.“

Celý den jsem hrála divadlo. Když přišla návštěva – moje sestra Jana s mamkou – musela jsem se přetvařovat. Jana si všimla mého napětí a večer mi pošeptala: „Co se děje?“ Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem to říct nahlas. Ještě ne.

Doma bylo ticho ještě tíživější než v nemocnici. Martin byl najednou pozorný, pomáhal s Matyášem, vařil čaj, nosil plínky. Ale já už věděla své. Každý jeho dotek mě pálil. Každé jeho „miluju tě“ znělo falešně.

Jednou večer, když Matyáš konečně usnul a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, přišel za mnou Martin.

„Lucko… co se děje? Jsi poslední dny nějaká jiná.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě ho nenáviděla.

„Kdo je Petra?“ zeptala jsem se tiše.

Zbledl. „Cože?“

„Petra z práce. Ta, co ti píše, že tě miluje.“

Chvíli mlčel. Pak si sedl naproti mně a složil hlavu do dlaní.

„Já… Lucko… já nevím, co říct.“

„Tak to zkus aspoň jednou v životě říct pravdu.“

Mlčel dlouho. Pak začal vyprávět – o tom, jak byl poslední rok nešťastný, jak měl pocit, že ho odstrkuju kvůli těhotenství, jak mu Petra rozuměla… Jak to prý byla chyba.

„Chyba?“ vykřikla jsem. „Chyba je zapomenout koupit mlíko! Tohle je zrada!“

Matyáš se rozplakal a já běžela k němu. Držela jsem ho v náručí a cítila, jak se mi hroutí svět.

Další týdny byly peklo. Martin se snažil omlouvat, prosil mě o druhou šanci. Já nevěděla, co dělat. Máma mi radila odpustit – „kvůli dítěti“. Jana mi říkala: „Nenech si to líbit!“ Každý den jsem přemýšlela, jestli mám sílu začít znovu sama.

Jednou večer jsme seděli s Janou u vína (já pila jen vodu) a ona řekla: „Víš co? Ty jsi silná holka. Zvládneš to i bez něj.“

A tak jsem začala plánovat nový život. Našla jsem si práci na částečný úvazek v knihovně, kde jsem vždycky chtěla pracovat. Martin odešel k Petře – prý „na čas“. Matyáš rostl jako z vody a já zjistila, že i když je to těžké, zvládnu to.

Občas mě přepadne smutek – hlavně večer, když je doma ticho a já slyším jen Matyášovo dýchání. Přemýšlím o tom, jestli jsem udělala správně. Jestli je lepší být sama než žít ve lži.

A tak se ptám vás: Co byste udělali na mém místě? Je lepší odpustit kvůli dítěti – nebo začít znovu i za cenu bolesti? Má smysl bojovat za vztah, když už jednou praskl?