To není ten muž, kterého jsem si vzala: Jak nespokojenost mého muže rozbíjí naši rodinu

„Tohle už není fér, Martine! Nemůžeš pořád jen mlčet a nechat mě v tom samotnou!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco se z dětského pokoje ozývaly tlumené hlásky našich dvojčat. Martin seděl u stolu, zíral do hrnku s kávou a ani se na mě nepodíval. Vzduch byl hustý, napjatý jako struna. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten muž naproti mně už dávno není ten, kterého jsem si před šesti lety brala.

Když jsme se s Martinem poznali na festivalu v Českém Krumlově, byl to veselý, energický kluk s nakažlivým smíchem. Vždycky měl pro mě slovo útěchy, dokázal mě rozesmát i v těch nejhorších dnech. Po svatbě jsme si pronajali malý byt v Plzni a snili o rodině. Když jsem otěhotněla a zjistili jsme, že čekáme dvojčata, byli jsme oba nadšení. Jenže pak přišel porod – komplikovaný, předčasný. Kuba i Lenka museli být měsíc v inkubátoru a já jsem se poprvé cítila úplně sama.

Martin začal trávit víc času v práci. Prý kvůli penězům. Ale já věděla, že utíká. Doma byl čím dál víc podrážděný, unavený, často bez nálady. A do toho všeho se začala čím dál častěji objevovat jeho matka, paní Helena. „Ivono, takhle to dělat nemůžeš,“ říkala mi s úsměvem, když jsem kojila Leničku. „Já jsem Martinka vychovala jinak a podívej, jaký je z něj chlap.“ Snažila jsem se jí vyhovět, ale nikdy to nestačilo.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor v obýváku. „Mami, já už to doma nezvládám,“ šeptal Martin. „Ivona je pořád unavená, děti řvou… Já chci klid.“ Helena ho pohladila po ruce: „Musíš být tvrdší. Nesmíš jí všechno dovolit.“

Od té doby se všechno zhoršilo. Martin se mnou skoro nemluvil. Když přišel domů, seděl u televize nebo si četl zprávy na mobilu. Já běhala mezi dětmi a domácností, snažila se uvařit, uklidit, postarat se o všechno sama. Když jsem si stěžovala, řekl jen: „Přeháníš.“

Jednoho dne jsem už nevydržela a zavolala své sestře Katce. „Ivono, nesmíš se nechat zničit,“ řekla mi rozhodně. „Musíš si s Martinem promluvit. Nebo odejít.“ Ale kam bych šla? Byla jsem na mateřské, bez peněz, bez podpory.

Přišla další rána – Martin mi oznámil, že jeho matka u nás bude bydlet „na čas“, protože má problémy s bytem. Bylo to jako ledová sprcha. Paní Helena převzala kuchyň i děti. „Ivono, běž si odpočinout,“ říkala sladce, ale já věděla, že tím myslí: „Jsi k ničemu.“

Začala jsem mít pocit, že doma už nejsem vítaná. Děti byly čím dál víc u babičky a já měla pocit, že mi je bere. Martin byl spokojený – konečně měl doma klid a teplou večeři na stole. Já byla jen stínem.

Jednou v noci jsem slyšela Leničku plakat. Šla jsem za ní do pokoje a tam stála paní Helena: „Nech ji být, Ivono. Já to zvládnu líp.“ V tu chvíli mi praskly nervy: „To jsou moje děti! Nechci, abyste mi je brala!“ Rozplakala jsem se a utekla do koupelny.

Ráno mě čekal Martin v kuchyni: „Proč děláš scény? Máma nám pomáhá! Kdybys byla schopná matka…“ Ta slova mě bodla jako nůž. Už jsem neměla sílu bojovat.

Začala jsem chodit ven s kočárkem čím dál častěji – jen abych utekla z bytu. Jednou mě na hřišti oslovila sousedka Jana: „Ivono, jsi v pořádku? Vypadáš hrozně unaveně.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí řekla.

Jana mi poradila psycholožku v centru města. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem tam šla. Poprvé po dlouhé době mě někdo vyslechl bez odsuzování. Začala jsem chápat, že nejsem špatná matka – jenom zoufalá žena v pasti.

Jednoho večera jsem sbalila děti a odjela k sestře Katce do Rokycan. Martin mi volal až druhý den: „Kde jsi? Máma je z toho špatná!“ Poprvé jsem mu řekla pravdu: „Nechci žít ve stínu tvojí matky. Chci zpátky svého muže.“

Martin přijel za námi až po týdnu. Seděli jsme spolu na lavičce před domem Katky a poprvé po dlouhé době spolu mluvili otevřeně.

„Ivono… já nevím, co mám dělat,“ řekl tiše.
„Chci tě zpátky,“ odpověděla jsem mu upřímně. „Ale ne takhle. Musíme být rodina my dva – ne ty a tvoje máma.“

Nevím, jak to dopadne. Ale poprvé mám pocit, že mám právo bojovat za sebe i za naše děti.

Někdy si říkám: Je možné najít cestu zpátky k sobě i po tolika ranách? Má smysl bojovat za lásku, když už skoro nic nezbylo? Co byste udělali vy na mém místě?