Tři lásky mého života: Josefova cesta skrze bolest a uzdravení

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vykřikl jsem do ticha, které se rozléhalo chodbou starého činžáku v Holešovicích. Robert stál přede mnou, ruce v kapsách, oči sklopené. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já měl pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a myslel jsem si, že láska je něco, co se dá zachránit silou vůle. „Josefe, já… já nevím, jak to říct,“ zamumlal Robert a já věděl, že je konec. První velká láska, první velké zklamání.

S Robertem jsme se poznali na univerzitě. On studoval architekturu, já češtinu. Byl o dva roky starší, měl v sobě klid, který mě fascinoval. První společné ráno, kdy jsme spolu snídali v jeho maličkém bytě na Letné, jsem si myslel, že takhle to bude navždy. Jenže pak přišly hádky. Nejprve kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vynese odpadky. Později kvůli věcem, které se nedaly vyslovit. Robert byl uzavřený, tajemný, a já jsem potřeboval víc. Chtěl jsem, aby mi otevřel své srdce, ale on mi místo toho zavřel dveře před nosem.

„Myslíš, že to někdy pochopím?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem se vracel domů promoklý na kost. Máma mi vždycky říkala, že první láska bolí nejvíc, ale že časem přijde něco lepšího. Jenže já jsem tomu tehdy nevěřil. Dny se táhly, noci byly nekonečné a já jsem se utápěl v myšlenkách na to, co jsem udělal špatně.

Pak přišel Nathan. Tedy vlastně Natanael, ale všichni mu říkali Nathan. Potkali jsme se v knihovně, kde jsem brigádničil. Nathan byl úplný opak Roberta – otevřený, vtipný, spontánní. První den, co jsme se poznali, mi řekl: „Josefe, život je moc krátký na to, abys byl smutný.“ Smál jsem se tomu, ale jeho slova mi zůstala v hlavě. S Nathanem bylo všechno jednodušší. Chodili jsme na pivo do Žižkovské věže, jezdili na výlety do Krkonoš, smáli se, až nás bolely břicha.

Jenže i tahle láska měla své trhliny. Nathan byl dobrodruh, nikdy nevydržel dlouho na jednom místě. Jednoho dne přišel domů s tím, že dostal nabídku práce v Brně. „Pojď se mnou,“ řekl mi, oči mu zářily nadšením. Já jsem ale měl v Praze rodinu, přátele, práci. „Nemůžu,“ zašeptal jsem. Nathan se na mě dlouho díval, pak mě objal a řekl: „Možná nejsme navždy, ale aspoň jsme byli teď.“ Když odjel, cítil jsem se prázdný, ale tentokrát už jsem věděl, že svět se nezboří.

Třetí láska přišla nečekaně. Zoe. Krásná, energická, s úsměvem, který rozsvítil každou místnost. Potkali jsme se na svatbě mé sestry. Zoe byla její kamarádka z dětství, která se právě vrátila z Londýna. První večer jsme spolu tancovali až do rána a já měl pocit, že jsem konečně našel to, co jsem hledal. Zoe byla jiná než Robert i Nathan. Byla upřímná, citlivá, dokázala mě rozesmát i rozplakat během jedné minuty.

Začali jsme spolu bydlet v malém bytě na Vinohradech. Byly to krásné měsíce – společné snídaně, procházky po Riegrových sadech, dlouhé rozhovory o životě. Jenže pak přišly problémy. Zoe chtěla děti, já jsem si nebyl jistý. Chtěla se usadit, já jsem měl pocit, že ještě nejsem připravený. Hádky byly čím dál častější. „Proč se bojíš budoucnosti?“ ptala se mě jednou večer, když jsme seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Možná proto, že jsem se ještě nenaučil pustit minulost.“

Jednoho rána Zoe sbalila kufr a odešla. Neplakala, jen se na mě smutně usmála. „Miluju tě, Josefe, ale nemůžu čekat věčně.“ Zůstal jsem sám, obklopený vzpomínkami na tři lásky, které mě formovaly. Každá z nich mi něco dala a něco vzala. Robert mě naučil, že láska není samozřejmost. Nathan mi ukázal, že život je třeba žít naplno, i když to bolí. Zoe mi dala naději, že i po zklamáních je možné znovu milovat.

Dnes, když se dívám zpět, vím, že ne všechny lásky jsou navždy. Některé jsou tu jen na chvíli, aby nás něco naučily. Možná je to tak správně. Možná právě v tom je krása života – v těch chvílích, které nás formují, i když bolí.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych se nebál pustit minulost? A co kdybych měl odvahu říct „ano“ budoucnosti? Co myslíte vy? Má cenu držet se toho, co už bylo, nebo je lepší jít dál a otevřít se novým možnostem?