Tři měsíce mezi dvěma matkami: Cesta k odpuštění a novému začátku

„Proč to pořád děláte? Proč mi voláte každý den?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama tak, že mi z nich málem vypadl hrnek s čajem. Máma na druhém konci linky vzdychla: „Janičko, musíš být rozumná. Všichni děláme chyby. Nechceš přece rozbít rodinu kvůli jedné hloupé chybě.“

Zavěsila jsem dřív, než jsem stačila něco říct. Za oknem pršelo, kapky stékaly po skle a já měla pocit, že se topím. Bylo to už tři měsíce, co jsem zjistila, že Petr měl poměr s kolegyní z práce. Tři měsíce, co jsem se snažila dýchat, zatímco mi srdce pukalo bolestí a hněvem. A tři měsíce, co mi máma i tchyně volaly každý den s jedinou radou: „Odpusť mu.“

Tchyně byla ještě horší než máma. „Jano, Petřík tě miluje. Udělal chybu, ale to přece neznamená, že ho musíš hned vyhodit z domu. Vždyť jste spolu teprve rok! Každé manželství má krizi.“

Jenže já jsem měla pocit, že ta krize je jen moje. Petr se mi omluvil jednou, pak už jen mlčel a doufal, že to nějak vyšumí. Večer seděl u televize, já v ložnici a mezi námi byla zeď ticha a nevyřčených slov. Když jsem se ho jednou zeptala: „Proč jsi to udělal?“, jen pokrčil rameny: „Nevím. Prostě to přišlo.“

Vzpomínám si na ten večer, kdy jsem poprvé řekla nahlas: „Možná bychom se měli rozvést.“ Petr zbledl a poprvé za celou dobu vypadal opravdu vyděšeně. „To přece nemyslíš vážně…“

Ale myslela jsem to vážně. Jenže pak přišly ty telefonáty. Máma mi připomínala, jak těžké bylo její vlastní manželství s tátou alkoholikem. „Já jsem taky odpouštěla, Janičko. Kvůli tobě.“ Tchyně zase vyprávěla o tom, jak její muž měl kdysi poměr s účetní a ona to přežila. „Když se rozvedeš, budeš sama. A co když už si nikoho nenajdeš?“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem slabá, když odpustím? Nebo tvrdohlavá, když neodpustím? Každý den jsem se dívala do zrcadla a ptala se sama sebe: „Kdo vlastně jsem?“

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Najednou se ke mně Petr tiše posadil. „Jano… já vím, že jsem ti ublížil. Ale já tě nechci ztratit.“

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. Vyprávěl mi o tom, jak se cítil v práci nedoceněný, jak měl pocit, že doma je všechno rutina a že on sám je jen stínem muže, kterým chtěl být. „Nechci se vymlouvat,“ řekl tiše. „Ale chci to napravit.“

Bylo to poprvé, co jsem v jeho očích viděla upřímnou lítost. Ale bylo to dost? Další dny byly jako na houpačce – chvíli jsem měla pocit, že mu dokážu odpustit, chvíli jsem ho nenáviděla tak silně, že bych nejradši sbalila kufr a odešla.

Jednoho dne jsem šla na procházku s mámou do Stromovky. Mlčely jsme dlouho, až nakonec řekla: „Já vím, že tě tlačím k odpuštění. Ale nechci, abys byla nešťastná jako já.“

Zastavila jsem se a podívala se jí do očí: „Mami, já nevím, co mám dělat. Bojím se být sama. Ale bojím se i toho, že už nikdy nebudu Petrovi věřit.“

Máma mě objala a poprvé za celou dobu řekla: „Ať už se rozhodneš jakkoliv, budu stát při tobě.“

To byl zlomový okamžik. Uvědomila jsem si, že nejsem povinna žít podle představ ostatních – ani mámy, ani tchyně, ani společnosti. Musím najít vlastní cestu.

Začali jsme s Petrem chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Bylo to těžké – musela jsem si přiznat vlastní chyby i slabosti. Petr poprvé slyšel, jak moc mě jeho zrada bolela. On zase otevřeně mluvil o svých pocitech méněcennosti.

Postupně jsme začali znovu budovat důvěru – malými krůčky. Večer jsme si povídali o všedních věcech i o tom, co nás trápí. Občas jsme se pohádali kvůli hloupostem – třeba kdo zapomněl koupit mléko nebo proč je v koupelně zase mokro na podlaze – ale už jsme před sebou neutíkali.

Tchyně i máma byly překvapené, když jsme jim oznámili, že spolu zůstáváme – ale ne proto, že bychom museli nebo měli strach ze samoty. Zůstali jsme spolu proto, že jsme oba chtěli dát našemu vztahu druhou šanci.

Není to pohádka – pořád mám dny, kdy si vzpomenu na Petrovu nevěru a bolí to jako čerstvá rána. Ale už vím, že odpuštění není slabost – je to síla.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je možné opravdu zapomenout a začít znovu? Nebo je některé rány lepší nechat zahojit časem – i kdyby to znamenalo jít každý svou cestou?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec úplně odpustit?