Tři měsíce ticha: Jak jsem se snažila napravit vztah s tchyní

„Tak co, už ti zase nevolala?“ zeptal se mě Petr, když jsem večer seděla u stolu a zírala do hrnku s vychladlým čajem. Jen jsem zavrtěla hlavou. Bylo to už tři měsíce, co se mnou jeho máma nepromluvila. Tři měsíce ticha, které v našem bytě viselo jako těžký závoj. Všechno to začalo tím, že jsme si dovolili jet na dovolenou do Chorvatska místo toho, abychom jí dali peníze na rekonstrukci koupelny.

Pamatuju si ten den, kdy jsme jí to oznámili. Seděli jsme u ní v kuchyni, ona krájela jablka na štrůdl a já cítila, jak mi buší srdce. „Mami, letos pojedeme s dětmi k moři,“ řekl Petr opatrně. Její ruce se na chvíli zastavily. „A co ta koupelna?“ zeptala se tiše. „Víš, jak jsem doufala, že mi s tím pomůžete.“

Petr se snažil vysvětlit, že jsme si na dovolenou šetřili celý rok a že děti ještě nikdy neviděly moře. „Mami, příští rok ti určitě přispějeme,“ sliboval. Ale ona už nás neposlouchala. Položila nůž na prkénko a řekla jen: „Tak si to užijte.“

Od té doby se všechno změnilo. Přestala volat, nebrala mi telefon, dokonce ani dětem neposlala k svátku pohlednici. Petr byl z toho nešťastný, ale snažil se to brát s nadhledem. Já jsem ale každou noc přemýšlela, jestli jsme udělali správně.

Začala jsem si vyčítat každé euro, které jsme u moře utratili. Každý večer jsem si představovala, jak sedí sama v panelákovém bytě a dívá se na oprýskanou vanu. Vždycky byla pyšná na to, jak má doma čisto a útulno. Teď jsem měla pocit, že jsme jí vzali poslední radost.

Jednou večer jsem to už nevydržela a napsala jí dlouhou zprávu. Omlouvala jsem se, vysvětlovala, prosila ji, ať nám odpustí. Odpověď nepřišla.

Petr mi říkal: „Nech ji být, ona se s tím časem smíří.“ Ale já jsem věděla, že to není tak jednoduché. Vždycky byla hrdá a tvrdohlavá. Když se urazila, trvalo dlouho, než povolila.

Začaly se dít drobné věci – sousedka mi řekla, že ji viděla v obchodě a že prý vypadala smutně. Děti se ptaly, proč babička nevolá. A já jsem měla pocit, že selhávám jako snacha i jako člověk.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za ní osobně. Stála jsem před jejím bytem s kyticí růží a koláčem z pekárny. Dlouho mi neotvírala. Když konečně otevřela dveře, podívala se na mě skrz řetízek a řekla: „Co chceš?“

„Chtěla jsem si s vámi promluvit,“ řekla jsem tiše.

„Nemám čas,“ odpověděla a chtěla zavřít dveře.

„Prosím vás… moc mě to mrzí. Nechtěli jsme vás zranit.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Vy jste si užili moře a já tu mám pořád tu starou vanu.“

Cítila jsem slzy v očích. „Vím to… Ale děti byly poprvé u moře… Chtěli jsme jim udělat radost.“

„A co já? Já už pro vás nejsem důležitá?“

Stála jsem tam jako malá holka přistižená při lži. „Jste pro nás důležitá… Moc vás máme rádi.“

Nakonec mě pustila dovnitř. Seděly jsme naproti sobě u stolu a mlčely. Pak začala mluvit – o tom, jak je sama, jak jí chybí rodina, jak má pocit, že už pro nikoho není potřebná.

„Všichni jenom spěcháte za svým štěstím… A já tu zůstávám sama,“ řekla nakonec.

Objala jsem ji a obě jsme plakaly. Slíbila jsem jí, že příští měsíc jí pomůžeme aspoň s malováním koupelny a že budeme častěji chodit na návštěvu.

Když jsem odcházela domů, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Vztahy v rodině nejsou nikdy jednoduché. Někdy stačí málo – jedno rozhodnutí – a všechno je jinak.

Dnes večer sedím u stolu a přemýšlím: Udělali jsme správně? Je možné najít rovnováhu mezi vlastními sny a potřebami těch druhých? Co byste udělali vy na mém místě?