Tři měsíce ticha: Proč jsem přestala mluvit s mámou a nevím, jestli to někdy změním

„Proč mi to děláš, Lucie? Proč?“ křičela máma do telefonu naposledy, když jsme spolu mluvily. Její hlas mi ještě teď rezonuje v hlavě, i když už uplynuly tři měsíce od toho posledního rozhovoru. Tři měsíce ticha. Tři měsíce, kdy jsem ji zablokovala na všech sociálních sítích, v mobilu i na e-mailu. Tři měsíce, kdy jsem jí neposlala ani zprávu k svátku. Jen jsem jí dál platila nájem na malém bytě v Nuslích a každý měsíc objednala potraviny přes Rohlík. Ale jinak nic. Ani slovo.

Sedím u kuchyňského stolu v našem bytě na Žižkově a zírám do prázdna. Přede mnou hrnek studené kávy a vedle něj mobil, který už několik dní ignoruju. Vím, že tam bude zpráva od manžela: „Lucko, prosím tě, zavolej mámě. Nemůže to takhle pokračovat.“

Petr je jiný než já. Jeho rodina je typická česká pohádka – nedělní obědy u babičky v Kolíně, společné dovolené na chalupě v Orlických horách, žádné velké hádky, maximálně neshoda ohledně bramborového salátu. Když jsme se poznali, záviděla jsem mu tu samozřejmost, s jakou se jeho rodiče objímají a smějí. U nás doma bylo všechno vždycky napjaté jako struna.

Máma byla vždycky ta silná, neústupná. Po rozvodu s tátou zůstala sama se mnou a sestrou Janou. Táta odešel za jinou a máma nám nikdy nezapomněla připomínat, že jsme pro ni všechno – a zároveň že jsme jí zničily život. „Kdybych vás neměla, mohla jsem být někde jinde,“ říkávala často. Jako dítě jsem tomu nerozuměla. Jako dospělá jsem to začala nenávidět.

„Lucko, měla bys mámě odpustit. Je to přece tvoje máma,“ říká Petr pokaždé, když se o tom bavíme. Jenže on neví, jaké to je poslouchat celý život výčitky. Jaké to je být ta špatná dcera, která nikdy není dost dobrá. Když jsem si našla první práci v bance, máma mi řekla: „No jo, ale stejně jsi tam jen díky známostem.“ Když jsem si koupila byt na hypotéku: „To jsi blázen, zadlužit se na celý život.“ A když jsem si vzala Petra: „Ten tě stejně jednou opustí.“

Poslední kapka přišla letos v únoru. Máma mi volala v noci – byla opilá a začala mi vyčítat, že se o ni nestarám dostatečně. Že jí nestačí peníze na život, že ji sestra Jana navštěvuje častěji a že já jsem sobecká kariéristka. Ten telefonát trval skoro hodinu a já po něm brečela jako malá holka. Petr mě objal a řekl: „Musíš si nastavit hranice.“

A tak jsem to udělala. Zablokovala jsem ji všude. Přestala jsem odpovídat na její zprávy i volání. Jen jsem jí dál platila nájem a posílala jídlo – protože nechci být úplně krutá. Ale jinak nic.

Jana mi psala: „Měla bys jí odpustit. Je stará a sama.“ Ale já už nemůžu. Mám pocit, že kdybych jí odpustila, popřu sama sebe. Že bych tím řekla: „Bylo v pořádku, jak ses ke mně chovala.“ A to není pravda.

Petr ale tlačí čím dál víc. „Lucko, co když se jí něco stane? Budeš si to vyčítat celý život.“ Vím, že má pravdu – aspoň částečně. Ale zároveň mám pocit, že kdybych ustoupila, zase bych byla ta malá holka, která se snaží zavděčit mámě za každou cenu.

Včera večer jsme se kvůli tomu pohádali tak jako už dlouho ne. Petr stál u dveří ložnice a zvýšeným hlasem řekl: „Já už tohle napětí doma nezvládám! Tvoje máma ti ubližuje a ty ji stejně pořád řešíš! Buď s ní promluvíš a vyřešíte to, nebo… nebo já nevím!“ Pak zabouchl dveře a šel spát na gauč.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám pravdu já nebo on. Jestli je možné odpustit někomu jen proto, že je to rodina – i když vám celý život ubližoval? Nebo jestli mám právo chránit sama sebe i za cenu toho, že budu vypadat jako necitelná dcera?

Ráno mi přišla zpráva od Jany: „Mami je špatně. Prý má vysoký tlak a nechce k doktorovi.“ Srdce mi poskočilo úzkostí – ale zároveň jsem cítila vztek. Proč mám zase být ta, kdo všechno řeší? Proč nemůže máma jednou přijít za mnou a říct: ‚Promiň‘?

Sedím u stolu a nevím, co dělat. Mám zavolat? Mám jet za ní? Nebo mám dál mlčet? Petr mezitím odešel do práce beze slova.

Možná čekám na zázrak – že se něco změní samo od sebe. Ale vím, že takhle to nejde do nekonečna.

Ptám se sama sebe: Je možné odpustit někomu jen proto, že je to rodina? A co když tím zradím samu sebe? Co byste udělali vy?