Tři pokoje pro tchyni? Ani náhodou!

„Petro, to přece nemyslíš vážně! Tři pokoje jsou ideální – jeden pro nás, jeden pro děti a jeden pro maminku. Vždyť nám tolik pomohla!“ Tomášův hlas zní naléhavě a já cítím, jak se mi stahuje žaludek. Stojíme uprostřed obýváku v našem malém pronajatém bytě na Smíchově, kolem nás krabice a chaos stěhování. Venku je únorová tma a já mám pocit, že se mi hroutí svět.

„Tomáši, já nechci bydlet s tvojí mámou. Chápeš to? Potřebuju mít svůj prostor, svoje soukromí. Už teď mám pocit, že mi dýchá za krk,“ šeptám a snažím se nebrečet. Vím, že Věra není špatná žena. Po smrti tchána je sama a často nám volá, nosí nám jídlo, radí mi s praním i vařením, ale někdy mám pocit, že mi chce řídit život.

Tomáš si sedne na pohovku a složí hlavu do dlaní. „Ale ona nám půjčila těch dvě stě tisíc na akontaci. Bez ní bychom na hypotéku nedosáhli. A teď čeká, že jí to nějak vrátíme.“

V hlavě mi běží poslední týdny jako film: nekonečné prohlídky bytů, hádky o lokalitu (já chci zůstat v Praze, Tomáš by klidně jel za město), stres z hypotéky. A do toho všechno Věra – její poznámky o tom, jak by bylo krásné mít vnoučata na dosah, jak by nám mohla pomáhat s domácností.

Vzpomínám si na poslední neděli u ní doma v Modřanech. „Petruško, kdybychom bydleli spolu, mohla bych vám vařit a ty by ses mohla víc věnovat práci. A až přijdou děti, budeš ráda za každou ruku navíc,“ usmívala se a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Moje máma by si nikdy nedovolila takhle plánovat můj život.

„Tomáši, já vím, že ti na ní záleží. Ale co my dva? Co naše manželství? Nechci být ta zlá snacha, ale mám pocit, že když ustoupím teď, už nikdy nebudu mít klid,“ říkám tiše.

Tomáš mlčí. Vím, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Je jedináček a po smrti otce cítí za mámu odpovědnost. Ale já jsem taky jedináček a moje máma by nikdy nechtěla žít s námi – vždycky říkala: „Každý ptáček má svůj pelíšek.“

Další den jdeme na prohlídku bytu v Nuslích. Dva plus kk, malý balkon, ale krásný výhled na Vyšehrad. Já jsem nadšená – konečně něco jen pro nás! Tomáš je ale zamlklý. „A kam by dala máma svoje věci?“ ptá se tiše makléře. Mám chuť křičet.

Večer přijde SMS od Věry: „Tak co ten byt? Už jste rozhodnutí? Kdyby byl větší, mohla bych vám pomoct s hypotékou ještě víc.“ Cítím v tom tlak i výčitku.

Začínám být podrážděná i v práci. Kolegové si všimnou mé nervozity. „Petro, jsi v pohodě?“ ptá se mě Jana z účtárny. „Jen rodinné trable,“ odpovídám vyhýbavě.

Jednou večer sedím u vína s kamarádkou Lenkou a svěřuji se jí: „Mám pocit, že když kývnu na bydlení s Věrou, už nikdy nebudu mít svůj domov. Ale když odmítnu, budu za nevděčnou mrchu.“ Lenka mě obejme: „Musíš myslet na sebe. Tvoje štěstí je důležité.“

Doma se hádky stupňují. Tomáš mi vyčítá sobectví, já jemu slabost vůči matce. Jednou večer bouchne dveřmi a jde spát do obýváku.

Nakonec přijde den rozhodnutí – máme podepsat rezervační smlouvu na menší byt v Nuslích. Sedíme s Tomášem v kuchyni a mlčíme. Najednou zazvoní telefon – Věra.

„Tomáši, Petro, musíme si promluvit,“ říká do telefonu pevně. Přijde k nám ještě ten večer. Sedíme naproti sobě u stolu jako u výslechu.

„Vím, že se bojíte, že vám vlezu do života,“ začne Věra nečekaně upřímně. „Ale já jsem jen chtěla být užitečná. Po smrti Karla je mi smutno a nechci být sama… Ale nechci vám brát štěstí.“

Dívám se na ni a poprvé vidím ženu zlomenou samotou, ne jen vtíravou tchyni.

„Paní Věro… Věro… Já vás chápu. Ale potřebujeme začít sami. Prosím vás o čas a prostor,“ říkám tiše.

Věra přikývne a rozpláče se. Tomáš ji obejme a já cítím úlevu i smutek zároveň.

Podepisujeme smlouvu na menší byt. Věra nám dál pomáhá finančně – ale už bez podmínky společného bydlení.

Dnes sedím na balkoně našeho nového bytu a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem sobecká? Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí?

Co byste udělali vy? Jak byste řešili tlak rodiny versus vlastní potřeby?