Týden bez spánku: Jak se můj manžel změnil a já zůstala sama

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem, když jsem ho našla u dveří s kufrem v ruce. Bylo už po desáté večer, naše malá Anička konečně usnula po dalším nekonečném pláči. V kuchyni ještě voněla studená káva a já měla na sobě tepláky, které jsem nosila už třetí den. Petr se na mě ani nepodíval. „Musím pryč, Jano. Potřebuju klid. U našich…“ Jeho hlas byl tichý, zlomený, a přesto v něm bylo něco neústupného.

Zůstala jsem stát v předsíni, zatímco za ním zaklaply dveře. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadl celý svět. Všechno, co jsme spolu budovali – společné ráno u snídaně, večerní pohádky pro Aničku, naše tiché rozhovory v posteli – najednou zmizelo. Zůstala jen tma a ticho.

První noc jsem skoro nespala. Anička se budila každou hodinu a já ji konejšila, i když jsem sama potřebovala obejmout. Ve dne jsem se snažila fungovat – vařit, uklízet, hrát si s Aničkou – ale každou chvíli jsem čekala, že Petr zavolá nebo aspoň napíše zprávu. Nic. Jen ticho.

Druhou noc jsem seděla v kuchyni a dívala se na jeho hrnek s nápisem „Nejlepší táta“. Přemýšlela jsem, kde se to pokazilo. Byli jsme spolu osm let, prošli jsme si ledasčím – hypotékou, ztrátou práce, nemocí v rodině. Ale nikdy jsme nebyli takhle daleko od sebe.

Třetí den přišla moje maminka. Přinesla koláč a snažila se mě rozptýlit. „Víš, Jani,“ začala opatrně, „Petr byl vždycky citlivý. Možná je prostě unavený. Třeba ho něco zlomilo.“

„A co já?“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. „Já nejsem zlomená? Já tu nejsem unavená? Já tu nejsem sama?“

Maminka mě pohladila po vlasech a mlčky mi podala kapesník. V tu chvíli jsem poprvé za ty dny brečela doopravdy.

Čtvrtou noc jsem už ani nepočítala hodiny. Anička měla horečku a já s ní seděla v koupelně na zemi, zatímco jsme čekaly na účinek čípku. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: co když už se Petr nevrátí? Co když tohle je náš konec?

Pátý den jsem šla s Aničkou k doktorce. V čekárně jsem potkala sousedku Martinu. „Jsi nějaká bledá, Jani,“ poznamenala starostlivě. „Petr je v práci?“

„Je u rodičů,“ odpověděla jsem tiše.

Martina pokývala hlavou a stiskla mi ruku. „Drž se. Kdybys něco potřebovala…“

Ten dotek byl jako kapka vody na vyprahlé poušti.

Šestou noc jsem už byla tak vyčerpaná, že jsem usnula na gauči vedle Aničky s mobilem v ruce. Probudila mě až její pláč kolem třetí ráno. Zkontrolovala jsem telefon – žádná zpráva od Petra.

Sedmý den ráno zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo nadějí, ale za dveřmi stála jen pošťačka s doporučeným dopisem. Byla to složenka na elektřinu.

Večer jsem seděla u stolu a psala Petrův jméno na papír. Zkoušela jsem si představit, co asi cítí. Jestli mu chybíme. Jestli vůbec přemýšlí o návratu.

Osmý den mi volala maminka: „Jani, byla jsem dnes u Petra rodičů. Prý je pořád zavřený v pokoji a skoro nemluví.“

„A co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„Musíš vydržet,“ odpověděla tiše.

Devátý den jsem šla s Aničkou do parku. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ostatní rodiny – tatínky s dětmi na houpačkách, maminky s kočárky. Přepadl mě pocit závisti a vzteku zároveň.

Desátou noc jsem nemohla usnout vůbec. Přemítala jsem o všem, co jsme si kdy řekli i neřekli. O tom, jak jsme si slibovali být spolu v dobrém i zlém.

Jedenáctý den ráno mi Petr konečně napsal: „Promiň. Nevím, jestli to ještě zvládnu.“

Seděla jsem dlouho nad tou zprávou a nevěděla, co odepsat. Chtěla jsem mu napsat, že ho potřebuji, že Anička ho potřebuje… Ale zároveň ve mně rostl hněv i strach.

Večer přišla maminka znovu: „Někdy jsou lidé prostě zlomení, Jani,“ řekla tiše.

„A co když jsme zlomení oba?“ zašeptala jsem zpátky.

Dvanáctý den už bylo jasné, že nic nebude jako dřív. Začala jsem pomalu přijímat myšlenku, že možná budu muset všechno zvládnout sama.

Teď sedím u stolu, Anička spí vedle v pokoji a já píšu tyhle řádky. Pořád nevím, jestli mám bojovat nebo pustit všechno k vodě.

Říkám si: Je možné začít znovu, když už člověk tolikrát spadl? A kolik bolesti ještě vydrží jedno obyčejné české srdce?