U své tchyně sní všechno, doma mi jídlo vyčítá: Příběh o tichém boji v kuchyni i v srdci

„Tohle je zase suchý jak troud, Lenko. Nemohla bys to příště trochu víc podlít?“ ozvalo se od stolu, sotva jsem položila talíř s pečeným kuřetem a bramborami. Srdce mi poskočilo a hned zase kleslo. Už zase. Každý den se snažím, hledám nové recepty, zkouším tipy z internetu, dokonce jsem se ptala kolegyně v práci, co dělá její manžel nejradši. Ale doma je to pořád stejné – kritika, povzdechy, někdy i mlčení, které bolí nejvíc.

„Mami, to je výborný! Ještě si přidám,“ slyším o dva dny později u stolu u mé tchyně, paní Novotné. Sedíme všichni kolem stolu, ona servíruje svíčkovou s knedlíkem a můj muž Petr se tváří jako malý kluk na Vánoce. Sní všechno do posledního sousta, dokonce si přidá. Já sedím vedle a snažím se usmívat, ale uvnitř mě to pálí. Proč doma nikdy nepochválí? Proč u své maminky sní všechno bez řečí?

Cestou domů v autě mlčíme. Já se dívám z okna na šedé paneláky a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak špatná kuchařka. „Petře, proč ti u mamky chutná všechno a doma pořád něco vadí?“ zeptám se tiše. On pokrčí rameny: „No… mamka prostě vaří tak, jak jsem zvyklý.“

V tu chvíli mám chuť křičet. Vždyť já se snažím! Učím se její recepty, dokonce jsem si od ní nechala poradit, jak dělá omáčky. Ale nikdy to není dost dobré. V hlavě mi běží vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu vařili těstoviny na koleji a smáli se, když jsme spálili cibuli. Teď je všechno jinak.

Jednou večer přijde Petr domů pozdě. „Máš hlad?“ ptám se a on jen mávne rukou: „Nechci nic těžkýho.“ Přesto mu ohřeju polévku. Ochutná a řekne: „Je to nějaký mdlý.“ Už ani neodpovídám. Jdu do koupelny a tam se mi po tváři skutálí slza. Připadám si neviditelná.

Začínám si všímat i jiných věcí. Když přijde jeho maminka na návštěvu, chválí všechno – i když je koláč trochu spálený nebo maso tužší. „To víš, Lenko, každý má svůj styl,“ říká a usmívá se. Ale Petr mlčí nebo jen kývne hlavou.

Jednou večer sedíme s kamarádkou Janou v kavárně. Vyprávím jí o svých pocitech a ona se zamračí: „Hele, to není v tobě. To je v něm. Je rozmazlený od maminky a neuvědomuje si, co má doma.“

Začínám přemýšlet – opravdu je chyba ve mně? Nebo je Petr zvyklý na to, že doma dostane všechno na stříbrném podnose? Vzpomenu si na jeho dětství – jedináček, maminka kolem něj skákala, tatínek většinou v práci. Možná jsem jen další v řadě těch, kdo mu mají sloužit.

Jednoho dne už to nevydržím. Připravím večeři přesně podle receptu jeho maminky – svíčkovou s knedlíkem. Všechno podle návodu, dokonce jsem si půjčila její hrnec na omáčku. Petr přijde domů, sedne ke stolu a ochutná. „Není to špatný… ale mamka to dělá jinak.“

V tu chvíli mi rupnou nervy. „Tak si běž k mamince! Já už nevím, co víc mám dělat!“ vykřiknu a rozpláču se přímo před ním. Petr ztuhne a chvíli mlčí. Pak vstane a odejde do ložnice.

Celou noc nespím. Přemýšlím o našem vztahu – jestli má cenu dál bojovat o jeho uznání, nebo jestli bych měla začít vařit hlavně pro sebe a pro radost. Ráno přijde Petr do kuchyně a tiše řekne: „Promiň… asi jsem byl nespravedlivý.“

Nevím, jestli mu věřit. Ale vím jedno – už nechci být ta, která se pořád snaží zalíbit a nikdy to nestačí. Chci být sama sebou.

Možná je čas položit si otázku: Kolik toho jsme ochotni obětovat pro uznání druhých? A kdy konečně začneme vařit – i žít – hlavně pro sebe?